Vstávejte...

„Réveille – toi, Monsieur,“ slyšel jsem, když jsem se probouzel a vstával ze škarpy. Nade mnou stáli tři četníci a vedle nich auto s nápisem „GENDARMERIE“.

Začal jsem zažívat jednu z nejtrapnějších situací svého života. Než ji popíši, tak musím předeslat, že jsem frankofil. Miluji Francii již od dětství, kdy jsem pročítal osudy Tří mušketýrů ve všech dílech až dílu poslednímu – „Tři mušketýři ještě po 10 letech aneb vikomt Bragellone“. Dlouho jsem nevěděl,  proč mají Dumasovy romány o mušketýrech  v názvu číslovku „tři“,  když byli přece čtyři.  Až jsem to zjistil.  Když přišel Alexandr Dumas s prvním dílem svého románu o mušketýrech  ke svému  nakladateli, tak ten se ho zeptal, jak se jeho román jmenuje? Dumas odvětil, že „Athos, Aramis  a  Porthos“. „Cože“, povídá nakladatel: „to je nějaká dětská říkanka, ne?“ „Ne“, odpověděl Dumas, „to jsou jména tří mušketýrů.“ „Výborně“, říká nakladatel: „tak se to bude jmenovat „Tři mušketýři“. „Ale oni jsou vlastně čtyři“,  vysvětluje  romanopisec.“Ještě lepší“, odpoví nakladatel: „takže si čtenáři koupí tři mušketýry a jednoho dostanou návdavkem.“ Napínavé osudy mušketýrů mě samozřejmě nadchly,  ale ještě více se mi líbila výslovnost francouzských jmen. Paní Bonacieux  - paní Bonasijé , Rochefort – Rošvór, atd. A což teprve admirál D´Entrecasteaux- Dántrcastó. Naštěstí  se v 50. i  60. letech u nás hrálo hodně francouzských filmů,  některé v původním znění jen s titulky,  a  když jsem se počátkem  60. let ocitl v Praze,  objevil jsem Francouzský institut ve Štěpánské ulici  s  vlastním kinem, kde se promítaly zadarmo francouzské filmy. Začal jsem zjišťovat, proč  se  Francii  říká „sladká“ a můj  obdiv  k  Francii umocnilo mé přátelství s kamarádem Jirkou,  o  kterém budu vyprávět  v  článku „D´Entrecasteaux“. Vím, že „First language“ je angličtina, na kterou jsem chodil již za komunistů do Jazykové školy, vím, že pro nás, zpola obklopených hranicí s Německem a Rakouskem, je důležitá němčina, kterou jsem již v dětství chytal v Novém Oldřichově u České Lípy v bývalých Sudetech, kde jsem trávil každé prázdniny u babičky a dědečka a kde zůstali i někteří jejich němečtí sousedé, kteří nešli do odsunu. Ostatně téma a právní problematika česko-německého soužití byla i tématem mé rigorózní a disertační práce na právnické fakultě UK. Angličtina nejdůležitější, němčina nejpotřebnější a francouzština nejmilovanější. Ne nadarmo se o francouzštině říká, že je jazykem kultury a lásky. Snad nejvtipněji to vyjadřuje slavná erotická a zakazovaná písnička Serge Gainsbourg „Je t´aime, mois non plus“. Miluji Tě, já také ne. Tuto francouzskou slovní hříčku s  mnoha vzdechy  nejdříve  nazpívala Brigitte  Bardot  a poté Jane Birkin. Vznikla z výroku legendárního malíře Salvadora Dali : “Picasso je Španěl, já taky,  Picasso je malíř, já taky, Picasso je komunista, já také ne“. Do Francie jsem se poprvé dostal v roce 1981, po uzavření Helsinských dohod, které donutily komunistický režim umožnit příbuzným návštěvy exulantů  v západních zemích a já jsem mohl se svým bratrem žijícím v BRD poprvé odjet do Francie. Po převratu v listopadu 1989 jsem se tam začal vracet každý rok a žádnou dovolenou jsem si nedovedl představit bez najetí nejméně 5000 km po Francii. Nebyl jsem ještě všude, ale skoro všude. Žádná země nemá tak  bohatou historii jako Francie, žádná země ji nemá plnou erotiky jako Francie, v žádné zemi vám řidička nedá přednost s  graciezním  gestem,  kterým vám pošle pusu, žádná vlajka  se netřepetá tak hrdě, jako vlajka francouzská a žádné vojenské hřbitovy nejsou tak vzorně upravené jako ve Francii – vždyť tam přece leží vedle francouzských vojáků  i vojáci českoslovenští, spolu s vojáky jiných národností, všichni s nápisy na hrobech: „Mort  pour la France“ – padl za Francii. Tento obdiv patří Francii  přesto, že po stvoření Francie řekl sv. Petr: „Pane Bože, stvořil jsi tak krásnou a líbeznou zemi, musíš ji také trochu něčím zkazit.“ A Bůh potom stvořil Francouze. A proto mi nevadí ani slavný výrok amerického generála George Pattona: „I would  rather a German division in front of me than a French one behind  me“. (Mám raději německou divizi před sebou, než francouzskou za sebou.) A neurazí mně ani Mark Twain, který zase  řekl: „France has neither winter nor summer nor morals. Apart from these  drawbacks it  is a fine country, France has usually been governed by prostitutes.“ (Ve Francii není ani zima, ani léto, ani morálka. Kromě těchto maličkostí je to prima země, obyčejně pod vládou prostitutek).

Každou cestu do Francie jsem si vždy připravil – zhruba naplánoval, který region budu poznávat, která historická místa chci vidět, co se kde stalo, jaké bojiště projít, která muzea v daném regionu navštívit atd. Naštěstí  jsem kousek po přejezdu hranic měl vždy opěrný bod,   ze kterého jsem  čerpal doplňující informace ke své cestě. Z Prahy jsem vždy vyrazil na Norimberk, pak mě dálnice vedla na Heilbronn, dále na Baden – Baden, před kterým jsem z německé dálnice sjel na Haguenau, na Paříž. A z ní na Phalsbourg, Saverne a již jsem asi 80 km od hranic byl ve své základně Drulingen u Betty a Bernarda, přátel z ACATu. Action des Chrétien pour Abolition de la Torture je francouzská humanitární organizace křesťanů pro odstranění mučení. Oba byli jejími aktivními členy, a protože jsem k nim také patřil, moje další putování již bylo pod ochranou této organizace. Každý den večer jsem volal Bernardovi, kde jsem a protože Betty měla adresář všech členů ACATu po celé Francii, mohl mi Bernard  kdykoli v  případě  potřeby  přivolat pomoc, což se několikráte v případě poruchy auta stalo. U nich jsem také trasu své cesty upřesnil, vždycky mě upozornili, kde bych se měl ještě zastavit a kam jet. Zato jsem se jim vždy revanšoval celým pytlíkem našich pudingů, protože ve Francii mají jen vanilkové a já vozil čokoládové, malinové, banánové, jahodové a další. A  protože jim chutnali naše okurky se sladkokyselým nálevem (ve Francii znají jen nálev kyselý), vozil jsem jim  i  další sklenice  s  nakládanou zeleninou a poslední komoditou byla becherovka.

Protože jsem  nikdy  nevěděl, kde večer skončím,  nemohl jsem  si  předem objednávat noclehy v hotelech. Nehledě na to, že v létě jsou vždycky beznadějně obsazené, tím spíše, že jsem většinou jezdil v srpnu, kdy mají všichni ve Francii dovolenou. Francouzi moc do ciziny  necestují, stačí jim Francie mnohdy kousek od domova. Další možností ubytování ve Francii je „chambre d´hote“ ubytování na statku. Tam se však musíte ubytovat brzo odpoledne, mnohé jsou pronajaté předem a mému časovému rozvrhu,  kdy jezdím  až  do setmění, také nevyhovují. Za celá léta jsem tam přenocoval asi třikráte a moc se mi to líbilo – bohatá snídaně, mléko, sýry, samozřejmě láhev vína – prostě farmářské dobroty. Cenově mezi hotelem a kempem.  Francie je však plná kempů, které po 20 hod. před setměním  začnu hledat. Některé kempy jsou hogo fogo i  s restaurací,  jiné  nemají bazén,  všechny ale mají sprchy, i když někdy někde teče jen  studená voda a   samozřejmě WC.  Stává se,  že večer jsou již plně obsazené a pak zbývá už jen ten „širák“. Ten nejlepší  je  ve vinici. Ranní sluneční paprsky prosvítající skrz tmavomodré hrozny vína  rozkládají  barvy stejně jako dětské kukátko . A vložit si do úst bobule vína nalité sladkou šťávou obalené rosou,  je ta nejlahodnější snídaně a není třeba k ní ani vstát. Ani čerstvá bageta, mléko a camembert se jí nevyrovnají. A to už je supersnídaně.

Spaní není problém, jídlo v restauracích  je výborné všude, i  když jsem je chutnal sporadicky. V  rámci mezí  rozpočtu, který preferoval benzin, poplatky na dálnici, brožury a knihy o památkách, jsem vyrážel se základní potravinovou zásobou – dvěma tyčemi salámu vysočina a  turista, s malými hermeticky uzavřenými paštičkami, klobásami, se dvěma sklenicemi okurek a tatrankami. Malý turistický vařič, několik konzerv leča, hovězího, párků a lunchmeatu  spolu se sáčky čaje, doplňovalo železnou zásobu na 14 dní. Bagety, ovoce, sýry a lahve vína již dodávala Francie. I při finančním limitu jsem neodolával  tam,  kde jsem si mohl dát saláty nebo crepes. Taková francouzská palačinka se cidrem je báseň, kterou chuťové buňky neodmítají. Takové autoputování v  jednom není však bezpečné. Je třeba se střídat u volantu, mít partnera, který se domluví aspoň anglicky nebo německy, někoho, kdo je schopen vyhledat pomoc, kdyby se něco stalo  a s kým  je možno během dlouhých hodin v autě komunikovat. A během tolika cest jsem si mohl ověřit,  jak je to důležité – v řadě kapitol mé knihy, „Bonjour Francie“ o tom vyprávím.

Jak jsem zjistil, cestovat s nějakou partnerkou  je lepší než s kamarádem. Mezi muži vzniká obvykle ponorková nemoc, kterou se muž  a  žena vzájemně  nenakazí. Ovšem – vznikne řada jiných problémů podle naturelu oné partnerky.

Jako  vojenský historik jsem navštěvoval vojenská muzea, protože východní Francie byla hlavním bojištěm v 1. světové válce  a  ve druhé se bojovalo i na severu Francie (operace Overlord – vylodění Spojenců), i na jihu (operace Dragoon) a postupem  Spojenců na  Paříž i ve středu Francie.  Díky tomu je ve Francii cca 200  vojenských muzeí  z první světové války a 150 z druhé světové války. Válka a zbraně však holky nezajímají.  Každá  kamarádka,  kterou jsem oslovil s nabídkou cesty do Francie, byla nadšením bez sebe, zejména, když se dozvěděla, že ji to  nebude nic stát. Moje instruktáž byla jednoduchá: „Cestuješ pod jednou podmínkou – nebude to dovolená, ale de facto služební cesta a musíš sledovat můj program a  za odměnu Ti  koupím něco hezkého na sebe.“ „Jasně“, odpověděla každá a pak jsem zažíval příhody, které chci zmínit. Své spolujezdkyně musím však rozdělit do několika kategorií.

Hysterka. Hysterka vyjede klidně, jako by ani nebyla hysterka. Tou se stane až v kempu, když zjistí, že moje varování, že se obejdeme bez hotelů, jsem myslel vážně. Prostě bez duchny nemůže spát. V  noci začne ječet, že je jí zima, že takhle si „dovolenou“ nepředstavovala, ráno chce jet  hned domů a s  tím vydržela  až  do snídaně na náměstí  v  Cherbourgu , kdy obklopená květináči plných krásných květin zalévaných paprsky slunce, pohlédla na přinášený talíř  francouzských sýrů  a  číši  červeného vína, při které se rozhodla, že  se tedy  odjezd o jeden den odloží. Nějaké připomenutí jejího souhlasu s  navrženým programem  a  varování, že se hotelům vyhneme, považuje hysterka za podvod spáchaný na své osobě. „Tady zůstaneme do zítra, tamhle je hotel a běž tam objednat včas pokoj na dnešní noc“ a ukázala na nejhonosnější budovu na náměstí, na které vlála francouzská vlajka. „To není hotel“, povídám, „jak  to, je tam  nápis  Hotel a jmenuje se de Ville“, oponuje. To však nebyl projev hysterie, ale neznalosti francouzštiny. Slovo „Hotel“ má ve francouzštině tři významy. Hotel ve spojení se slovem „ville“ (město) znamená radnici, jinak „hotel“ označuje nějakou  významnou budovu a konečně může představovat i hotel, jak jej známe my. Hotely jsou však většinou označovány jen svým jménem. Dodejme ještě, že písmeno „H“ se ve francouzských slovech nevyslovuje, tedy jen „otel“ a jako samotné písmeno se vyslovuje „aš“. Ve slově „hotel“, jakož i v některých jiných slovech, se používá nad „o“ taková stříška, kterou moje klávesnice neumí a která označuje akcent „sirkofleks“ (accent circonflexe). S hysterkou je problém dojet do cíle, splnit program a vůbec tu cestu přežít. Na štěstí se mnou jela jen jednou.

Sportovní  typ  je opakem hysterky. Pozná se podle vybavení, které nakládá do auta vzdor poučení o mém programu, které se jí dostalo. Kolečkové brusle, dokonce jednou i horské kolo, protože sportovní typ nezajímají zámky a musea, ale  vyjet  na kdejaký kopeček, brouzdat po kopcích nebo pár dní pobýt u moře. U sportovního typu je výhodné, že může spát kdekoli, i v autě a nestěžuje si nepohodu cestování, ale poznávání historie považuje za ztrátu času. Na štěstí při  mém trvání na původní a jí přijaté trase reaguje jen tím, že se jen urazí a nemluví, ale neječí jako hysterka.

Typ dáma. Tu zajímají jen hadry a hadrárny. U tohoto typu je výhodné, že namísto prohlídky musea nebo zámku  se  sama zabaví prohlídkou obchodů  s dámským  oblečením,  nevýhodou je, že po mém návratu, musím asistovat ještě neukončenému výběrů šatů, které si dáma před zrcadlem přikládá  na sebe a při debatě s prodavačkou  překládat výrazy, které neznám. Samozřejmě, cesta s dámou se tím prodraží, protože její kapesné na všechny róby nestačí. Horší  je to se samotnou cestou, protože dáma si ani nedovede představit, že spát se může i jinak než  v  hotelu. Jednou jsme nedojeli včas do města a museli jsme přespat v autě na parkovišti na dálnici u tankovací stanice. Bohužel pro dámu, k ránu při jejím probouzení vedle našeho auta zastavil bus s turisty, kteří se hrnuli ven. Tehdy mě dáma nezabila jen proto, že jsem ji rychle opatřil klíč od sprchy, kde ovšem setrvala téměř hodinu, zatímco před sprchou se začala klikatit fronta.

Typ šetřílek. Ten jsem zažil jen jednou a bylo to strašné. Přesto, že jsem platil všechny výdaje spojené s cestou, vždy mi  šetřílek  vyndával  z  košíku v supermarketu každý sýr s výjimkou tvrdého nejlacinějšího ementálu, zaskočit si na salát a crepes odmítala a nic nedovolila koupit ani  v Army-shopu – prostě jsem nesměl se svými penězi vůbec nakládat. Ani svoji milovanou zmrzlinu  cassis z  černého rybízu jsem si nemohl dát. I když jsem ušetřil, tak šetřílek mi celou cestu sladkou Francií zkazil. Jiní však dopadli hůře – to když jsem  se  na této  zpáteční cestě z autorádia dozvěděl, že teroristé zaútočili na obě věže - dvojčata v NYC.

Samozřejmě  jsem  jezdil  i s  mezitypy, než jsem našel tu pravou. S jedním mezitypem  jsem navštívil velké tankové muzeum v Saumuru. V deseti velikánských halách byly vystaveny tanky od prvního tanku, britského Mark IV  z 1. světové války až po nejmodernější americký tank  M1 Abrams. Začal jsem je obcházet se zápisníkem a zapisovat si  u každého tanku potřebné údaje, jeho rychlost, výzbroj a sílu pancéřování, když moje průvodkyně asi u pátého tanku znervóznila a zeptala se mě: „To si budeš zapisovat tyhle údaje u každého tanku ?“ „Samozřejmě“ ,odpověděl jsem, „proto jsem sem jel.“ „Ale to tady budeme tři dny“, odpověděla, „třeba pět“, reagoval jsem, „souhlasila jsi přece s tím, že budeš sledovat můj program.“ Na to nemohla nic říci a zmizela. Za 15 minut přiběhla a povídá: “Tak já už jsem všechny haly proběhla, všude jsou ty samé tanky, tak můžeme jet dál“. To mně vyrazilo dech. „Jak to ty samé, každý je přece jiný“. „Stejné“, trvala na svém – „všechny mají pásy a hlavně“. Její nervozita se přenesla i na mně, začal jsem některé tanky vynechávat, nedopisoval jsem údaje a z prohlídky se stal  nervák mezi pohledem na hodinky, na tanky a do zápisníku. „Tak si běž prohlížet kytky, vedle muzea  je park“ – tento  mezityp  byl na květiny. „ Ty jsem viděla už taky“, řekla  a dala mi rezolutně najevo – budˇ já nebo tanky.Tehdy jsem zapochyboval, jestli jezdit  s  holkama  má vůbec cenu. Namísto, aby se poučila a získala plno nových vědomostí, o kterých by se mohla podělit se svými kamarádkami, tak o to neměla zájem.

Nakonec jsem našel tu pravou spolujezdkyni, když jsem dostal na základě svého  článku   o Francouzské cizinecké legii  email od studentky gymnasia v Sokolově, která měla bratra legionářem, která uměla francouzsky, díky bratrovi se zajímala o vojenství a dokonce psala školní práci o přerodu mladého muže v opravdového chlapa podle vzoru svého bratra. Konečně jsem měl tu pravou spolujezdkyni. A navíc měla super spací  legionářský  pytel, , úplně nepromokavý, takže v něm v kempu mohla spát venku. Ráno jsem ji našel, jak spí v louži  po nočním dešti, což  ji  a  pytli vůbec nevadilo. Ovšem ani  ona nebyly dokonalá, protože ani vůně čaje, ani vůně ohřátých frankfurtských párků z konzervy, ani výzvy, že musíme jet dál, ji nepřiměly, aby svůj pytel opustila, dokud jsem nepoužil drastičtější metody. Ale od shora uvedených typů a  mezitypů, byla skoro dokonalá.

Dvakráte jsem nikoho nenašel, tak jela se mnou maminka, která na cestu do sklenic navařila svíčkovou, hovězí na houbách, roštěnou – no samé bašty, takže jsem tyče salámů mohl nechat doma a v  kempu jíst jako v české restauraci. Jel jsem i sám, ale to nebylo ono. Ostatně, to bude v mých francouzských kapitolách.

Začal  jsem  francouzskými  četníky  a  s nimi tuto kapitolu ukončím.  „Votre papiers, s´il vous plait“, uslyšel jsem dále, když jsem ze sebe smetal trávu. Podal jsem jim český pas a řidičský průkaz. „Quell´est  votre profession“, Monsieur ? Jaké máte povolání ? A to byla ta nejtrapnější moje chvíle ve Francii. Tulák z příkopu jim začal vysvětlovat, že je advokát, ale že nyní má přerušenou advokátní činnost a jako podplukovník je v čele československého vězeňství. Dívali se na mně jako na cvoka. „A proč nespíte v hotelu?“ „Protože byl hotel obsazen“, odpovídám,  „Proč jste si hotel neobjednal předem“.  „Já jezdím po Francii“, chtěl  jsem  říci  cik cak, ale to jsem nevěděl, jak se to řekne, tak jsem řekl: „Sem  a  tam a nevím vždy, kde ten den  skončím.“ „A proč nespíte v kempu „?      „Přijel jsem do něj pozdě a již byl uzavřen“, odpovídám. Četníci  obraceli  mé  doklady, pak někam telefonovali a poté se ptali, zda-li  mám  s sebou nějaké zbraně. „Ty jsem nechal v Praze“, odpovídám podle pravdy. To jsem asi neměl říkat, protože dva z nich  šli  znovu do auta telefonovat. Ve Francii, kde auto s někým z vedení francouzského vězeňství  je doprovázeno dvěma policejními  motorkami  před autem, i za autem, pak osoba tvrdící o sobě, že je ve stejném postavení v Československu a spí ve škarpě, byla naprosto fantasmagorická.

 Ničeho jsem se nedopustil, spát venku není ve Francii  zakázáno a když jsem znovu použil magické slovo „Havel“ (ve Francii  Avel) při vysvětlování, že mě pan president Havel požádal, abych vedl čsl. vězeňství, tak se udiveně jeden zeptal:  „Vous connaissez le president Havel?“ Vy znáte presidenta Havla? Trochu jsem si zalhal: „Oui, c´est mon ami“. Ano, je to můj přítel. Měl jsem neodolatelnou chuť se jich zeptat, zda-li  jsou ze Saint-Tropez, ale nechtěl jsem svoji situaci zhoršovat. Nakonec mě opustili asi stejným způsobem, jako esenbáci knihkupce Dalibora Vránu  ve filmu „Vrchní prchni“, když přejel se  svým  Velorexem  nepřerušovanou čáru. Nějaký chudák z Československa. Později, při setkání s panem prezidentem Havlem na recitálu Marty Kubišové ve Vinohradském divadle, jsem panu prezidentovi vyprávěl, jak mě ve Francii zachránil. Myslím, že jsem ho pobavil.