Entrecasteaux

je pro nefranštináře těžko vyslovitelné slovo, které mě přivedlo nejen k francouzštině a pak k Francii, ale i k hradu tohoto jména, tak pyšně trůnícímu v jižní Francii, kde Bůh stvořil Provence. 

     I já jsem hltal v dětství knihy o mořeplavcích objevujících neznámý svět, netuše, že se jménem jednoho z  nich  objevím  zemi, která se mi stane doživotní milenkou. A za  jménem i   muže  za  ním.

                                                        MOŘEPLAVCI

     Joseph Antoine de Bruni, chevalier d´Entrecasteaux, nar.1737 v Aix-en Provence  jako syn prezidenta provencalského parlamentu,  byl francouzským admirálem, který se proslavil hledáním zmizelého francouzského J.Cooka, kapitána Lapérouse, největšího francouzského mořeplavce a objevitele. Ten se stal známým nejdříve únosem patnáctileté kreolky z Martiniku, kterou si proti vůli celé rodiny vzal za ženu a pak jako velitel francouzského expedičního loďstva, když dobyl britské pevnosti v oblasti Hudsonova zálivu. Roku 1785 ho Ludvík XVI s fregatami „Boussole“ a „Astrolabe“ a týmem vědců z Akademie vyslal do neprobádaných končin Tichého oceánu. Jako kuriozitu poznamenejme, že těsně před jejich vyplutím na palubu jedné z nich doběhl zavalitý mužíček se jménem Bartoloměj Lesseps. Nejde o stavitele Suezského průplavu, byl jen jedním z mužů velké plavby, jedním z mála, který plavbu přežil. Díky rivalitě Francie a Anglie v 18. století mohli kartografové zakreslovat na mapy stále nové pevniny a ostrovy. Také kapitán Lapérouse při své odvážné plavbě napříč severním Pacifikem objevoval dosud nepoznanou zemi a přes Macao v Číně doplul až na Kamčatku, kde vystoupil maskot výpravy Lesseps, dosud expedici přinášející štěstí. Z Kamčatky plul Lapérouse na Samojské ostrovy a odtud  na Austrálii, kde v lednu 1788 obě poničené lodě se zbědovanými posádkami přistály v Sydney, odkud Lapérouse odeslal poslední zprávy. Pak už o jeho výpravě nikdo neslyšel.

     V revoluční Francii, kde denně padaly hlavy pod gilotinou, osud Lapérousovy expedice nikoho nezajímal. Nikoho, až na přírodovědce La Billardiéra, který v Konventu prosadil vyslání záchranné výpravy admirála d ´Entrecasteaux.

      28. září 1791 vypluly z Brestu pod jeho velením lodi „Recherche“ a „Espérance“. Admirál však marně hledal Lapérouse v Austrálii, Tasmánii, na Nové Kaledonii a na Nových Hebridách. Nakonec se výprava zdecimovaná kurdějemi a malárií dostala až na Jávu, ale to již byl admirál d ´Entrecasteaux mrtev. Do dějin mořeplavectví však přispěl prozkoumáním Nové Kaledonie, ostrova Bougainville, Nového Holandska a Tasmánie. Severně od Nových Hebrid objevil i ostrov, který nazval „Recherche“. Nechtěl se však zdržovat hledáním kotviště a přistáním, protože spěchal. Musel přece nalézt Lapérouse ! Ten ale se zbytkem svých mužů se na pobřeží tohoto ostrova, dnes Vanicoro, pokoušel dát znamení svým krajanům. Jaké bylo však jejich zklamání, když viděli, jak lodě s francouzskými vlajkami se otáčejí a bez přistání opět vzdalují. Poslední z trosečníků zemřel r.1825 a jen za rok již vyplul další francouzský admirál, Dumont d´Urville, nejslavnější francouzský námořní badatel 19 století (od řeckého sedláka na ostrově Milos koupil sochu Venuše Miloské), který na Vanikoru našel zbytky obydlí Lapérousových trosečníků a konečně tak odhalil tragický osud Lapérousovy výpravy, jejíž lodě jedné bouřlivé noci najely na korálový útes tohoto ostrova a potopily se.

                                                   SEDMIDENNÍ  VÁLKA

       Jak mnohé souvisí s jiným, dokazuje mé další setkání s admirálem d´ Entrecasteaux. Bylo to v červnu 1967, kdy ve slavné sedmidenní válce izraelské  tanky podporované francouzskými letadly Etendard postupovaly vítězně Sinají. Na tuto válku samozřejmě reagovaly i komunistické armády. Čtvrtá tanková divise v Havlíčkově Brodě, jejímž jsem byl tehdy vojínem, byla uvedena do stavu nejvyšší  pohotovosti a vyjela do poplachových prostor. Tam, sedíc se sluchátky na uších v SUDu (spojovací uzel divize) jsem byl jako radista připraven předávat rozkazy k postupu naší divize na Norimberk a Heilbronn směrem k francouzským hranicím. Se svým přítelem Jirkou H., od narození frankofilem, jsme se těšili, jak zatlačíme vojska NATO až k Paříži a pojedeme vítězné defilé po Champs Elyssée. Neméně lákavou variantou byla představa, že skončíme ve francouzském zajateckém táboře. Protože Jirka byl u jiné vysílačky, zvolili jsme si volací kódy namísto obligátních slov jasan a topol, Lapérouse a Entrecasteaux. Teprve po poučení Jirkou jsem však dokázal svůj volací kód vyslovit. Ántrkastó! To byla pro mně výzva nejen k odpovědi do vysílačky, ale na celý život. Co je to za jazyk, který dokáže tak krkolomně napsané slovo libozvučně vyslovit? Tím se zrodily moje největší lásky - francouzština a Francie. Než však Československá lidová armáda zasáhla do boje, arabské armády kapitulovaly a Moše Dajan s celou izraelskou generalitou stál před Zdí nářků v Jeruzalémě.

                                                            VOJNA a MÍR

     Aby však velkých historických souvislostí nebylo málo, vstoupil před rokem do mé advokátní kanceláře americký klient s ruským jménem Oleg Vladímirovič Volkonsky. Kdo zná Tolstojovu „Vojnu a Mír“ ví, že hlavními hrdiny tohoto románového eposu jsou kníže Andrej Bolkonsky a Nataša Rostovová. Volkonsky a Bolkonsky? Vysvětlení v rozdílu počátečního jména mi poskytl právě můj nový klient. Jeho předek kníže Andrej Volkonsky byl účastníkem děkabristického povstání proti caru Alexandru I v r.1825 a v době, kdy Tolstoj psal svůj slavný román, byla rodina Volkonských u dvora ještě v nemilosti. Proto Tolstoj zaměnil počáteční písmeno V za B, které ovšem v azbuce znamená „V“. Když jsem Mr.Volkonskému také řekl, že budu zanedlouho opět putovat Francií a pojedu i do Provence, řekl mi, abych se zastavil na hradě Entrecasteaux, kde žije jeho přítel Monsieur Gerarde d´Entrecasteaux,  potomek onoho slavného admirála a mořeplavce. Kruh se tedy uzavřel. Neznámé pevniny již nelze dnes objevovat, zato je možné objevovat potomky slavných osob a jejich ještě slavnější historii. A protože se svět od dob mořeplavců zmenšil, tak se průsečíky historie a jejích protagonistů, třeba i děkabristů a mořeplavců, mohou protnout v jedné pražské advokátní kanceláři.

                                         NA HRADĚ ENTRECASTEAUX

     Je středa 30.8.2000. Hodně času uplynulo od sedmidenní války a ještě více od děkabristického povstání a celé moře času odplulo od plaveb admirála d´Entrecasteaux. Vyjíždíme ze Saint Raffael, našeho dočasného sídla v Provence. Naším cílem je její vnitrozemí, rázovitá městečka Draguignan, Salernes, Cotignac a Carcere, navštívíme i vodopády Sillans La Cascade a popis této cesty si necháváme do jiné kapitoly. Máme štěstí, od deště do sluníčka poznáváme městečka uplakaná i rozzářená, po odpoledni však přijde krásný srpnový podvečer, když sjíždíme do malého městečka, které je však spíše jen podhradím mohutného, na skále se vypínajícího hradu. Jeho velký hlavní palác shlížející z výšky na střed podhradí připomíná moravský Plumlov, zatímco jeho druhá strana rozčleněná do věží a věžiček a dalších budov, vypadá jako východočeský Pernštejn. Pod hradem je velké prostranství, jehož charakter pod-hradí je zdůrazňován obehnáním vysokou kamennou zdí, za níž se nachází nejen omšelé hospodářské budovy ale i udusaná plocha s několika řadami stromů, sloužící jako parkoviště a hřiště, na kterém právě několik  zdejších mužů se dohaduje při vrhání koulemi. Naše cesta od auta vede rovnou na hrad. Od malého náměstíčka s nezbytnou kašnou proti které jsou seřazeny bíločervené stolky a židličky malého bistra, stoupáme rampou do bludiště hradních prostor. Že jsem v bludišti zjišťuji záhy, když se mi ztrácí Martina, která se objevuje až po hodné chvíli volajíc na mně z výšky cimbuří: “Tady jsem“. Právě z tohoto místa je dobře vidět na obě strany hradu. Na jedné ze zeleně vegetace vykukuje kamenný mostek s malými domečky připomínající kulisy historického filmu, na straně druhé vidíme kaskádovitou scenerii celého městečka. Na obzoru ji počínají vysoké pískovcové skály rostoucí ze zeleně stromů, která vypadá jako namalovaná na střechách domů, které končí úzkou silnicí, jejíž hranici tvoří zeď našeho údolního parkoviště. Na hradě se nám nejvíce líbí právě rozhořelé lucerničky u vchodu „Auberge du Chateau“, nemáme ale čas tam posedět, naším cílem je přece sám admirál. Konečně nacházíme kovovou desku s nápisem:

„L amiral Bruni d Entrecasteaux, une de glories de la Marine Royale y habita egalement“. A kdo tedy ještě? Kníže Francois de Grignan, který si udělal jméno jako intelektuální manžel-princ, vzal si za manželku dceru slavné, krásné a duchaplné markýzy de Sévigné, francouzské spisovatelky a intelektuálky, která rozněcovala srdce a ducha francouzských aristokratů. Jedním z Entrecasteaux byl i Raymond Bruni, Tresorier General de France, nebo-li Nejvyšší francouzský pokladník, jehož funkci u nás ve stejné době zastával Karlštejnský purkrabí. Jak zjišťuje Martina, hrad byl postaven v 11.století, přestavován ve stoletích následujících, ve třináctém století byl na něm vztyčen kostel Saint Sauver, do kterého byli povoláni mniši z Toronetu. 

         Stojíme před dveřmi vstupního domku, doba návštěv již minula. Nikde není známka, že by na hradě někdo byl. Ani jedno okno se nerozsvěcuje, hrad začíná vypadat jako Tajemný hrad v Karpatech. Máme bouchat a volat? Jistě tady nikdo není a svoji návštěvu z Prahy nechceme ohlašovat halasem. Nakonec odcházíme, nechce se nám ani posedět v městečku u vína nebo kávy, je pozdě, musíme zpět do Saint Raffael. Snad tedy příště Monsieur Gerarde. Když cestou zpět míjíme vinice, litujeme - kolik vína z nich je asi ve sklepeních hradu?

        Když to v Praze vyprávím knížeti Volkonskému, chytá se za hlavu. Vždyť já jsem mu telefonoval a on na vás čekal. Teď zase přichází naše „ježíšmarjá“, určitě i s tím vínem, z něhož jsme z letošní úrody ochutnali jen několik nedozrálých bobulí. Víme tedy určitě, kam zamíříme znovu příští rok. Do vašeho hradu, admirále d´ Entrecasteaux!