Potrestaný bůh

Číňané mají ve své mytologii boha, který byl stižen hrozným trestem: musí žít mezi lidmi jako rovný s rovnými.

Takový trest zřejmě přisoudily sudičky i Miloši Zemanovi. To, jak se s tím potýká, svědčí o jeho výjimečnosti  božské i  lidské zároveň. Miloš Zeman se i s touto výjimečností dokáže tam, kde to potřebuje, přehrát do role plebejce – i v té si však udržuje postavení „primus inter pares“. Měl jsem možnost na začátku jeho prezidentování být na shromáždění  jemu „rovných“, složeného ze seniorů, odborářů a lidí levicového zaměření; pohled na jeho příchod středem sálu, jeho chůzi a držení těla s  imperátorsky nakloněnou hlavou a blahosklonným úsměvem odpovídajícím na standing ovation svých přívrženců, odpovídal skutečně čínskému bohovi. Dnes, když již těžko bez podpory ujde deset metrů, a každý schod se pro něj stává těžko překonatelnou překážkou, již to není ono. Bůh přece nepotřebuje podporu. Těm, kteří komentují jeho chátrající stav, však dosud uniká jeden, možná nejdůležitější symptom jeho „odcházení“. Argument jeho milců, že i americký prezident  F. D. Roosevelt nemohl chodit a přece dokázal vést Ameriku ve druhé světové válce, neobstojí. Samozřejmě, plná fyzická svěžest a křepkost není nejdůležitější podmínkou pro vůdce národa, vzpomeňme dalšího amerického prezidenta  J. F. Kennedyho, který v prezidentských volbách v roce 1960 porazil svého rivala R. Nixona právě pro svůj mladistvý zjev, aniž tehdy někdo z jeho voličů věděl, že jeho zdravotní stav by mu nedovolil dožít se seniorského věku i bez atentátu v Dallasu. Co však o Miloši Zemanovi vypovídá nejvíce, je jeho tvář, jeho grimasy a pak oči – které jsou vyhaslé. Jeho vůle (a jeho dvůr) mu zřejmě přikazují zůstat v kole, jeho oči však volají o pomoc. I za ty největší prebendy bych nechtěl být na místě jeho rádců; jejich rady mohou mít již trestněprávní konsekvence. Poslední státní svátek 28. října by se  měl zapsat do zdravotní dokumentace pana prezidenta!  Dvůr jeho milců prožíval drama – bude prezident schopen přejít celý  Vladislavský sál?  Za pomoci své manželky a za porušení protokolu se mu to podařilo. Jak totiž upozornil hradní renegát, bývalý protokolář Forejt, slavnostní fanfáry patří jen prezidentovi, nikoli jeho manželce. Další obřad byl již trapný, všichni vyznamenaní, byť o generaci starší, si museli pro vyznamenání chodit k prezidentovi, vyznamenání jim připínal kancléř a prezident dělal jen křoví. Je hodno postavení prezidenta a Hradčan, aby se ti, kdo prohráli sázky, že prezident nevydrží do švestek, nyní sázeli, že nevydrží do vánoc? Slavný výrok z anglických dějin: „ Pro to dobré, co jste udělal, jste tu již příliš dlouho, ve jménu Božím, odejděte,“ by se nyní dal parafrázovat: „…ve jménu svého zdraví, odejděte.“

 Snad  onen mytologický původ je  důvodem, pro který  se  Miloš Zeman stále vrací k Číně, která se mu stala skutečně zemí osudovou. Jak jej cituje Lubomír Kopeček ve své knize „Příběh talentovaného pragmatika“, Miloš Zeman před volbami v roce 1996 označoval za svoji základní motivaci pro pobyt v politice: „zabránit v úspěchu těm, kteří, kdyby k nám přišli Číňané, si zítra nechají zešikmit oči  na plastické chirurgii, pozítří se nechají infikovat žloutenkou, aby měli tu správnou barvu pleti, a pozítří začnou psát do kádrových dotazníků, že již od dětství milovali rýži“.  Není to poprvé, kdy Miloše Zemana dostihly jeho historické výroky, vzpomeňme jeho výroku v parlamentu, kdy se chtěl blýsknout citací  Goetha a  nerozuměl si s jeho němčinou, když namísto množného čísla Räte (radové) použil výraz Raten (rady, poučení). Tady dokonce jej historie předstihla – jsou to právě staří radové z jeho hradního dvora, kteří mu krátí život nátlakem k setrvání ve funkci prezidenta. A dostihl jej i výše citovaný výrok, Číňané k nám přišli, dokonce jejich nerovný Bůh v roli prezidenta a jemu nerovní pražští Číňané mlátili Zemanovi rovné spoluobčany žerděmi od svých čínských praporů a Miloš Zeman  se ocitl v roli  zešikmitele očí, žloutenkáře a milovníka rýže, kterému chtěl zabránit v úspěchu, když vyznamenal policisty, kteří dovolili Číňanům  mlátit české protibetské aktivisty, namísto aby je chránili.

Miloš  Zeman je z Kolína, stejně jako já. Ač jsme oba z jedné generace a Kolín není tak velké město, nepotkali jsme se – možná proto, že Miloš Zeman nesportoval. Ač bydlel ve čtvrti Borky, vedle, jak název čtvrti napovídá, borového lesa plného sportovišť, nesetkal jsem se s ním ani na jednom z nich. Nedělal lehkou atletiku, nehrál tenis ani fotbal a neobjevoval se na Zimním  stadionu. Chodil na hřbitov, kam neměl daleko a tam si prý četl. O jeho existenci jsem ale věděl, i když jen mlhavě. Nebyl důvod se zajímat o vytáhlého kluka, který to s holkama neuměl, jak se mi až nyní svěřila jedna kamarádka z dětství, a který měl pověst podivína.

Již tehdy měl touhu zapsat se do českých dějin. Zapůsobili na něj náhrobky některých slavných Kolíňáků? Tato touha se mu splnila, dokonce nejméně třikráte a podaří-li se mu převést českou republiku znovu na východ, pak se zapíše pětkrát.  Zatím do nich vstoupil jako politik – premiér a prezident, jako bavič, kterým zůstal i jako prezident, jako superlhář a  je prvním vrcholným politikem, který třikráte nerespektoval pravomocné rozsudky soudu. A proč také? Je přece evidentní, že soud nemůže mít pravdu, když ji má on, Miloš Zeman. A Peroutkův článek? Je přece vlevo dole a kdo ho tam nevidí, je debil, idiot, imbecil, kretén, oligofrenik…

Žádný z českých politiků se nedovedl a nedovede tak pragmaticky vyvíjet a přizpůsobovat se momentální situaci, jako on. Pokud ho někdo z novinářů konfrontuje s jeho dřívějším postojem nebo názorem, pak jej Miloš Zeman nazve póvlem, hnojem nebo idiotem. I tato terminologie stojí za zapsání do českých dějin. To souvisí s jeho výpadky z reality, když na druhé straně tuto realitu umí využívat k oboustrannému prospěchu, byť s opačnými znaménky. Je pro přijetí Eura, současně ale i pro referendum o EU. Nejlépe to charakterizoval Lubomír Kopeček: „Tak, jako pluje na svém gumovém člunu, kopíruje i vlnky nálad ve společnosti“ – odpor vůči migrantům, oblibu vraha Kájínka a Andreje Babiše, averzi vůči elitářům jako jsou univerzitní profesoři, studenti, novináři a další. A tam, kde nejsou, tak si nepřátele vytvoří, protože bez nich nemůže být. V tom daleko překonal Václava Klause, který také bez protivníků nemohl žít, ale Miloš Zeman se zřejmě vidí ve sv. Jiřím, který pod jeho okny na nádvoří hradu zabíjí zlého draka. Obávám se však, že historie ho bude pamatovat jinak – jako dobrého vojáka Švejka, který v kolečkové židli tlačené Mynářem, Ovčáčkem a Nejedlým mávajíc berlou táhne do voleb proti všem svým nepřátelům.

Na Miloši Zemanovi jsem od dob jeho vystupování v Semaforu obdivoval jeho rétorské  schopnosti  a tehdy i vtipnost. Jeho samolibost a přesvědčení o vlastní výjimečnosti byly však již zjevné. Kdyby se Miloš Zeman nevěnoval prognostice a politice, byl by určitě výborným hercem. Ač sám bytostný intelektuál, dokázal se převtělit  do role  plebejce tak dokonale  jako herec Benda z Čapkovy povídky „Zmizení herce Bendy“ (Povídky z jedné kapsy). A nejen převtělit, jakmile si spočítal, že většina voličů patří k plebejcům, dokázal tak jako Václav Klaus, pracovat s pojmy a názvy. Tentokráte nikoliv se sarajevským  atentátem, ale s pražskou lumpenkavárnou. On, muž knihy, člověk bonmotů a citátů, dokázal z lidí obdobně vzdělaných jako on, vytvořit pro potřebu své voličské základny nenáviděný objekt jakýchsi šišatých hlav ujídajících těm opravdu pracujícím chlebíček. Protože i mezi mými klienty jsou jeho obdivovatelé, měl jsem příležitost žasnout nad nenávistí, kterou proti „kavárenským povalečům“ dokázal vyvolat. A nejen proti nim, jeho válka s universitními profesory a potažmo s celou universitní obcí, nebyla vedena jen snahou o dehonestaci vzdělanců pro potřebu svého elektorátu, ale i osobním účtováním s elitou, která by mohla přesahovat jeho intelekt. Touto žárlivostí na vlastní intelekt a přezíráním druhých je velmi podobný Václavu Klausovi, ale s jedním rozdílem – Miloš Zeman svůj názor kdykoli změní, je-li potřeba, vždyť každý se přece může mýlit.

Není nelogické, že Miloš Zeman, mající se za intelektuála par excelence, si za svého mluvčího vybral tak směšnou figurku, jako je Jiří Ovčáček, navíc „novináře“ s jeho minulostí. Je to zcela přirozené, každý král měl přece svého šaška, který odváděl pozornost od králových lapsusů. Myslím, že Ovčáček, Mynář a Nejedlý vedle svého specifického poslání táhnout Zemanovu káru i s námi na Východ, plní i  role  jakýchsi křivých zrcadel, ve kterých Zeman rád pozoruje svoji jedinečnou genialitu.  Při tomto shlížení se v sobě, však zapomněl na jeden svůj výrok (jako i na jiné). V souvislosti s posměšnými reakcemi na Grossovu billboardovou kampaň „Jsem sociální demokrat a myslím  to  upřímně“ napsal  v roce 2005 ve své knize „Jak jsem se mýlil v politice“ :  Politik může být milován, politik může být nenáviděn, ale politik se nikdy nesmí stát směšný. Je neuvěřitelné, že tento velký mág brutální a vulgární moci si neuvědomuje, že ve směšnosti již překonal svého dvorního šaška.

Miloš Zeman dokázal jako málokdo z  českých politiků  měnit své výroky a názory, např. od groteskního jmenování Stanislava Grosse ministrem  vnitra  a poté k vysmívání se strojvůdci, od původního označení Andreje Babiše jako nevěrohodného podnikatele (při privatizaci Unipetrolu) až k dnešní adoraci, podobně v listopadu 1989 ve vinohradském divadle zesměšňoval jistého bláznivého plukovníka ze Žatce, který nás chtěl převálcovat svými tanky, aby pak ze Zdeňka Zbytka udělal svého přítele a poradce a další a další. Pro tyto změny se dobře hodí pojem, tak často nyní používaný Andrejem Babišem, byly to všechno  - účelovky. Nakonec ale přišel se superúčelovkou. Když byl  v  roce 1999 obviněn jeho ministr financí Ivo Svoboda z vytunelování jednoho podniku,řekl: „Zastávám názor, že u politiků neplatí presumpce neviny, ale presumpce viny, má-li být politika jako celek důvěryhodná“. Nyní je připraven jmenovat Andreje Babiše premiérem i jako obviněného, protože u něj prý platí presumpce neviny. Jednou tak, podruhé jinak. Hlavním arbitrem v aplikaci principů trestního práva  - Miloš Zeman.  Je tedy Miloši Zemanovi nutno přiznat, že je ve svých názorech konzistentní – je možno se naprosto  spolehnout, že to, co řekne, později popře nebo to vyjádří opačně.

Miloš Zeman je prvním českým prezidentem, který dokáže hrát na nejnižší pudy nikoli dolních deseti milionů, ale spíše nejspodnějších deseti tisíc. O jeho bytostné touze urážet a napadat jiné, zesměšňovat a znevažovat každého s jinými názory a přímo patologický sklon ke lži, bylo napsáno mnohé a tak nepochybuji, že nejen voliči ANO, KSČM, ČSSD, Helena Vondráčková, Jiřina Bohdalová, František Ringo Čech, Daniel Hůlka a další obdivovatelé jej dovedou, nejen symbolicky, ale možná již  i fyzicky, znovu na hradní trůn. Vlastně, to jsem napsal  před měsícem. I když  žádný z dalších prezidentských kandidátů nedokázal být tak sprostý, hulvátský – prostě „ lidový“, rozhodne nyní o svém prezidentu  český elektorát.