Justice ve stylu retro

Výrok Ondřeje Neffa: „…pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou rovná právní spravedlnost“

vyjadřuje skepsi ze stavu práva a justice v ČR.  Možná proto, že je marné věřit ve spravedlivé rozsudky, vynášejí-li  je ještě dnes  soudci z minulé doby, ve které pojem spravedlivá zákonnost byl nahrazen pojmem  „socialistická zákonnost“. 

Objevil  jsem  poklad. Díky sekretářce Olince, která zahájila generální úklid kanceláře, jsme objevili  balík  spisů – obhajob disidentů ze 70. a  80. let. Měl jsem je dávno za skartované. Již samotný papír a text rozsudků, odvolání, usnesení, je jakoby ze středověku. Tenký průklepový papír se špatně čitelným textem z kopíráků je dokladem „nejpokrokovějšího systému“ tehdejší doby, který jednu přednost ale měl. Dokázal inspirovat k vynálezu náhražek, na které se Západ nezmohl. K čemu toaletní papír, když ho průklepák tak dobře nahradil, a ten pokud se pamatuji, nechyběl nikdy. Ten průklepák byl vlastně takovým symbolem socialismu. První dvě kopie  se ještě daly číst, další se musely luštit a z posledních se musel text vytušit. Jako z Jakešových projevů zjistit, co vlastně generální soudruh překoktal.

A ta slova, ty výrazy, ta dikce ! Je to prostě  počteníčko.

Václav Umlauf, dřevič na dole Vítězný únor, bytem Luhačovice, podle rozsudku Okresního soud v Mostě z r. 1980, „..pobuřoval své spolupracovníky  protisocialisticky zaměřenými tiskovinami, které přinesl na své pracoviště a poslal svému známému do Anglie dopis, kde uváděl nepravdy o poměrech v republice. Svědci, uvědomělí členové strany se snažili přesvědčit obžalovaného o jeho nesprávných názorech, ale ten se přesvědčit nenechal a ve svých protisocialistických postojích setrval. Dále uváděl nepravdivé okolnosti o špatném zajištění lidských práv v ČSSR, o nesvobodě vyznání a projevu, o inscenovaných procesech s některými osobami, o potlačování kulturních projevů, postihu spisovatelů a hanlivě se vyjadřoval o pomoci Sovětského svazu Afghanistanu. Také tvrdil, že na dole je mnoho dřiny a že na Ostravsku si horníci vydupali dodání nové techniky formou neplnění plánu těžby. Obžalovaný využil i toho, že je z rodiny učitele a má gymnásium.“  To byla ovšem zvlášť přitěžující okolnost. Prostě se vytahoval na dělnickou třídu, že má maturitu, ač mu tato třída studium k maturitě přece  zaplatila.

Také si to nevděčník odskákal, rok kriminálu ho neminul.

Lenka Marečková  byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Písku v březnu 1985  pro trestný čin pobuřování; v okresní knihovně v Písku na literárním úterku pořádaným Klubem mladých autorů recitovala své básně „Ať žije společnost“, „Svět stojí na umytém nádobí“,  „Prej se pravda nemá říkat“, „Táhněte pryč“ a „Smrt diktátora“. Poslední báseň byla o nejmenovaném diktátorovi, těch bylo tehdy na světě ještě povícero. V Latinské Americe, i v Africe. Jenže tři týdny před recitací zemřel  sovětský car carevič, sám veliký generální tajemník ÚV KSSS a  nejvyšší Soudruh Leonid Iljič Brežněv. Bylo to jasné – také okresní prokurátor v replice na slova obhájce, že obviněná diktátora nejmenovala, prohlásil, že trestní orgány moc dobře vědí, koho tím  diktátorem  obžalovaná mínila.  Protistátní zaměření obžalované mladé dívky bylo totiž prokázáno  jejími  věcmi, u nichž soud vyslovil propadnutí. U obžalované byly nalezeny knížky  „K pravému štěstí“ (jinému než socialistickému), „Úvod k Zenbudhismu“, „Pád Antikrista“, štvavá publikace „Báchorka o sovětské svobodě“ a píseň Karla Kryla „Bratříčku nevzlykej“. Navíc obžalovaná nepopřela, že uvedené závadné věci  ji patří a obsah jejího přednesu byl dokumentován zajištěnou magnetofonovou páskou. Předseda senátu konstatoval, že  „obžalovaná svým jednáním hrubě znevažovala socialistický charakter ČSSR, napadala její právní řád a uplatňování socialistické zákonnosti a útočila nejen na čelného představitele SSSR, ale i na SSSR samotný a na spojenecké a přátelské vztahy ČSSR k jiným státům“.

Lenka Marečková byla odsouzena k trestu odnětí svobody na sedm měsíců nepodmíněně, přesto, že  reakce  čtyřiceti  mladých lidí přítomných na literárním večírku byla podle soudu různorodá, „od smíchu až po určitý nesouhlas.“ Skoro všichni   svědci  vypověděli, že nic politického obžalovaná neříkala, recitovala pouze milostnou lyriku. Jeden uvědomělý svědek však vypověděl, že „ve verších obžalované spatřoval znevažování socialistických vymoženosti v ČSSR a  napadání údajné nesvobody literární tvorby.“  Ostatně za doznání obžalované, jak uvedl soud v odůvodnění rozsudku, je možno považovat i její výpověď, že  „se pohybuje po republice a čeká, až bude zavřena, že sice své básně proškrtala, ale že i to, co přednese,  „stačí“, že „nemá kladný poměr k socialistickému zřízení, protože se jí všechno nelíbí“ a že „pokud její básně nebudou ve shodě s politickým přesvědčením účastníků večera, že je jí to líto“. V závěru soud uvedl, že „obžalovaná dostatečně vyjevila svůj vnitřní vztah k socialistickému a společenskému státnímu zřízení, což podle soudu bylo mimo jiné způsobeno tím, že po příchodu do Prahy začala vyhledávat osoby, které nemohly obžalovanou usměrnit kladným směrem.“

Takovými neusměrňujícími osobami byl jistě i RNDr. Vladimír Mrázek CSc, Adolf Rázek a Květoslava Kuželová, odsouzení v r. 1986 pro maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. Tito KZO (kriminálně závadové osoby) za použití  rozmnožovacího  xeroxového přístroje bez vědomí a souhlasu Sekretariátu pro věci církevní Národního výboru hl. města Prahy, rozmnožovali knihy a materiály církevního charakteru. Obžalovaný Mrázek svoji trestnou činnost dovršil tím, že nenabídl  státní bance československé k odkoupení 2000 DM, které dostal od občanky NSR a tím způsobil větší škodu čsl. devisovému hospodářství. Obžalovaní se pokoušeli obhajovat tím, že „prý je v republice velký nedostatek literatury náboženského charakteru a že svojí činností chtěli přispět k osvětově náboženskému rozvoji.“  Soud uvedl v odůvodnění rozsudku, že  „činnost obžalovaných byla v rozporu s ústavou ČSSR a základními zásadami socialistického zřízení, neboť uspokojování potřeb náboženského vyžití je garantováno duchovenskou činností vykonávanou duchovními, kteří k tomu mají státní souhlas a složili slib věrnosti.“ Obžalovaným byly proto podle soudu právem uloženy tresty odnětí svobody, podmíněně odložené na přiměřenou zkušební dobu. Pod rozsudkem je podepsán soudce Obvodního soudu pro Prahu 4, dodnes ve funkci, a díky služebnímu věku na vyšším postu.

Z dnešního pohledu sranda, smutek začíná padat až z vědomí, kolik těch horlivých hlasatelů a vykonavatelů socialistické zákonnosti je ještě ve funkcích, kolik jich dokonce povýšilo, nebo jako notáři či advokáti,  zbohatlo. Jeden z prokurátorů z těchto věcí, je na místě opravdu hodně vysokém. Ale čo bolo, to bolo – terazky  uprednosťujeme  demokraticku zákonnost a nebudeme zapalovať hranice pre bosorky.

Pavel Buchler, grafik, po předchozí domluvě s francouzskou státní občankou Marie Christin Godin-Hala pojal úmysl nelegálně vycestovat do Anglie, za tím účelem ji předal svoji fotografii a za použití svého čs. pasu vycestoval v prosinci 1978 do  Varšavy, kde mu Godin –Hala předala francouzský cestovní pas vybavený  jeho fotografií, do kterého obžalovaný dokreslil příslušná razítka pasových orgánů PLR potvrzujících vstup a výstup z PLR. S tímto pasem obžalovaný  odletěl do Budapešti, odkud chtěl odcestovat do Vídně. Při kontrole  orgány MLR byl však zadržen. Komu nic neříkají písmena PLR a MLR, tak to první značí Polsko a druhé Maďarsko, tehdy ovšem obě republiky byly tzv. „lidové“. My jsme byli výše – my byli v ČSSR nejen lidoví, ale dokonce socialističtí.

Obžalovaný polemizoval s důvody obžaloby a hájil se tím, že jeho jediným  motivem byla snaha navštívit svého syna Nicolase  žijícího v Anglii. Ovšem to nic neměnilo na faktu, že obžalovaný svým  počínáním, jak konstatoval soud, „ohrozil významně celospolečenské zájmy a protože se dopustil dvou trestných činů, opuštění republiky a padělání veřejné listiny, je mu třeba uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť uložení podobného trestu vyžaduje především zájem generální prevence a v daném případě musí trest realizovat i prvek represe….“  Uplynulá desetiletí i k této kauze přidaly pikantnost. Soudce, který  tak urputně hájil socialistickou zákonnost, která nedovolovala, aby se otec setkal se synem, měl v  době zcela nedávné na svém Vrchním soudu  problémy s něčím podobným, nejednalo se o padělání, ale podle tisku o opisování.

„Vojín základní služby Petr Pospíchal  u svého útvaru ve Strašicích při různých příležitostech z nepřátelství proti republice pronášel před více vojáky výroky proti vedoucí úloze  KSČ, činnosti mocenských orgánů státu, zaváděl s nimi rozhovory o politických poměrech v ČSSR (poznámka autora – Josef Švejk při výslechu strážmistrem Flanderkou v Putimi také doznal, že rozmlouval s lidmi o poměrech v Rakousku) a netajil se svým záporným postojem k činnosti komunistů, zejména u Bezpečnosti a soudů. Tvrdil, že je u nás naprostá nesvoboda slova, pohybu a vyznání, že jsou u nás nespravedlivě stíháni a odsuzováni lidé odlišných politických názorů a že je nutno proti takovému zřízení bojovat. Chlubil se tím, že je signatářem Charty 77 a že je  zapojen do činnosti Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných osob. Dále tím, že za aktivní činnost v této organizaci už byl před nástupem základní služby soudně trestán, že ho však soud neodradil a že v boji proti nespravedlivému společenskému řádu bude nadále pokračovat. O naší republice tvrdil, že je policejním státem, v němž jsou političtí odpůrci režimu pronásledováni a že jsou u nás hrubě pošlapávána základní lidská práva.“  Vojenský soud při veřejném hlavním líčení přímo ve vojenské posádce se dopustil krásného protimluvu: …“je třeba uvést, že jednání obžalovaného bylo subjektivně způsobilé vyvolat u vojáků nepřátelské smýšlení nebo nepřátelskou náladu proti republice…“ Jen o odstavec dál ovšem soud konstatuje: „…jednání obžalovaného odsoudil kolektiv  ZO SSM  v.ú. 5729 Strašice, což tento kolektiv vyjádřil v návrhu společenské obžaloby a vysláním svého zástupce jako společenského žalobce“. Pamatuji se na něj, byl to takový velký Pavlík Morozov, jak se jmenoval malý sovětský práskač, který  nechal poslat svého otce jako kulaka do gulagu. Kdepak je  tomu našemu dneska asi konec, co privatizoval a v které straně dělá kariéru ? Co dělá dnes předseda senátu pplk. Josef Huťka, který poslal Petra Pospíchala na 18 měsíců do kriminálu ?

A tohle byl slavný proces ! Proces s VOKNEM. S Františkem Stárkem alias Čuňasem, Ivanem Jirousem alias Magorem, Michalem Hýbkem, Milanem Fričem a Jaroslavem Chnápkem. Obžalovaní zhotovovali, vydávali a rozšiřovali nelegální časopis VOKNO obsahující články s protispolečenskou a hrubě neslušnou tématikou a činili tak ze zjevné neúcty ke  společnosti. Ač se psal květen 1982, u Okresního soudu v Chomutově to vypadalo jako v 50. letech. Na cestě k soudu autem z Prahy jsem byl  3x zastaven, jako všechna auta z Prahy, kontrolován a jedině průkaz advokáta mi dovolil dorazit až do jednací síně, před kterou mě ještě očuchal esenbácký pes. Jednací síň byla plná nakomandované veřejnosti – vedle  pečlivě vybraných zástupců dělnické třídy tam byl i okresní tajemník KSČ a okresní náčelník StB, prostě celá okresní věrchuška, kterou zrovna můj klient Čuňas na otázku, zda se cítí vinen, šokoval odpovědí : „neuznávám vůbec příslušnost tohoto fašistického soudu“. Byla ještě hluboká normalizace, do perestrojky daleko, ale Franta si věřil. O přestávce soudu, když jsem mu chtěl dát třešně, je nemohl převzít, protože byl v eskortní místnosti soudu připoután rukama  k  radiátoru. Magor byl velkolepý, rozcupoval znalce z oboru literatury, známého pavědce z FF UK doc.(?) Vítězslava Rzounka, když  mu nakonec  řekl: „nepřekvapuje mne, že se vám nelíbí moje články, já zase nečtu vaše“ a  Čuňas   jej dorazil otázkou: „kolik  jste za ten posudek dostal“ ? Dovolil jsem si tehdy poprvé  v závěrečné řeči argumentovat i lidskými právy a svobodou projevu a jak mi nedávno  Čuňas  prozradil, tak v duchu jásal: „tak vidíte vy kurvy, až advokáta s lidskými právy jsem si na vás z Prahy přivezl.“  Soudce, který patřil k chomutovským opilcům, vynesl přísné třídní tresty. Na štěstí se tehdy již nevěšelo, takže se to točilo kolem 4-5 let. Nezapomenu na ruce Michala Hýbka, který v dětství při chemickém pokusu přišel o prsty; i na pahýly rukou mu  komunističtí bachaři nasadili pouta. Vládla přece socialistická zákonnost ! Pravidelně o ní psával v tisku tehdy mladý prokurátor  Generální prokuratury ČSR JUDr. Jiří Teryngel.

Ale ta opravdová sranda byla, když  ač  dělnického původu, přece jen antisocialističtí elementi  Petr Ouda, Jan Dvořáček, Petr Kreibich a Jan Princ byli odsouzeni za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, protože v obci Robeč, okres Litoměřice, z pozemku bývalé školní zahrady odcizili 80 kg jablek odrůdy Bosko v hodnotě 320.- Kč  ke škodě MěNV Úštěk. Ve skutečnosti je neodcizili, ale bylo to tak socialisticky zákonité – kriminalizovat každého, kdo s komunistickým režimem nesouhlasil. Tím se vytvořila  fikce: „ kdo je slušný buduje socialismus, kdo fandí imperialismu, krade  socialistické vlasti jablka.“ Dopadlo to dobře, byla to jenom podmínka.

Nejkrásnější bylo období tak rok před převratem, které jsem si  pojmenoval „satisfakčním“. Čas, kdy PNS (Poštovní novinová služba) nesměla přijímat další odběratele sovětského tisku. Časopis SPUTNIK v češtině tak dostal tu samu patinu, co dříve pašované Tigridovo SVĚDECTVÍ nebo Pelikánovy LISTY. V této době jsem mohl při závěrečné řeči v dalším procesu s VOKNEM  u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí  ocitovat  v závěrečné řeči slova z projevu poslance Nejvyššího sovětu SSSR akademika Andreje Sacharova o svobodě, demokracii a lidských právech. To byl konec komunismu. Když i socialistický obhájce mohl říkat co si myslel, a dokonce opřen o Sovětský svaz, známou záštitu míru a socialismu, a teď už i demokracie ! Jenže  říkat si mohl co chtěl, ale také soud  mohl  u nás ještě soudit, jak chtěl. Franta Stárek dostal 2,5 roku na tvrdo, jeho družka Iva Vojtková dostala jeden rok podmíněně. Ovšem ta pravá socialistická a dodejme, tehdy již i nesovětská zákonnost vypukla, když se věci po odvolání  ujal známý sekerník Krajského soudu v Hradci Králové  JUDr. Miloslav Špryňar. A tady musím citovat, protože zatímco obhájce mluvil o skutečné demokratizační koze, tak soud jen o socialistickém voze:

Podle obhájce soud  „…nevyložil náležitě pojem „pobuřování“ ve změněné společenské a politické situaci, soud se nevyrovnal ani s mezinárodními závazky, které na sebe vzala ČSSR na poli lidských práv, soud přečetl k tíži obviněných selektivní způsobem výpovědi svědků a dal jejich výpovědím jiný smysl, použil i výpovědi těch, kteří nebyli vyslechnuti procesním způsobem a jejichž výpovědi byly tak v rozporu s trestním řádem. Navíc z výpovědí některých svědků vyplývá, že byl vůči nim použit nepřípustný nátlak, aby vypovídali tak, jak si přály orgány trestního řízení. Samotná kritika státních a stranických orgánů nemůže být protisocialistická, ale je to jen a jen pouhá kritika. Kritiku nelze politizovat, ale je jí nutno chápat jako svobodné vyjádření názorů, jak to odpovídá duchu doby a postupující demokratizaci společenského života. V napadeném rozsudku chybí náležité zdůvodnění, proč by měl být časopis VOKNO protisocialistický, či protistátní. Soud měl do svých úvah o společenské nebezpečnosti trestného činu pobuřování promítnout dokument přijatý na závěrečné schůzce KEBS (Konference o evropské bezpečnosti a spolupráci), protože  ČSSR se zavázala umožnit rozšiřování jakéhokoli  informačního materiálu. Pak by soud musel dojít k závěru, že stupeň společenské nebezpečnosti  jednání obviněných je nepatrný. Rozsudek je nepřezkoumatelný a je třeba jej zrušit !

Soud se však touto demokratizační závěrečnou řečí nedal zmást. Konstatoval, že „z  výpovědí svědků Kváše a Šejreka (vyšetřovatelů StB) je patrné, že výslechy  všech svědků byly provedeny řádně a v souladu s trestním řádem. Na tom nemohly nic změnit účelové výpovědi svědků při hlavním líčení a pokud byly v rozporu se zněním jejich výpovědí v přípravném řízení, tak jim soud  nevěří. Soud je přesvědčen, že články obviněných byly objektivně způsobilé vyvolat nepřátelské smýšlení a proto soud dochází k závěru, že obžalovaní se svého jednání dopustili z nepřátelství k socialistickému a společenskému státnímu zřízení republiky. A pokud se jedná o  argumentaci obhajoby  mezinárodními závazky ČSSR v oblasti občanských a politických práv, tak soud konstatuje, že jednání obžalovaných je posuzováno výlučně podle současného platného právního řádu – obžalovaní nejsou stíháni a souzeni za své politické přesvědčení a názory na kulturu a umění, nýbrž za jednání popsané ve výroku rozsudku jako trestný čin !

Dodejme, že soudruh předseda senátu Krajského soudu se za 3 měsíce pokoušel tvrdit, že „prý musel“ a dalo velkou práci, aby také „musel“ odejít. Soudkyně Okresního soudu JUDr. Fejfarová mi dokonce po převratu napsala dopis, že se považuje za stejnou politickou oběť nového režimu, jako byli oběti režimu komunistického v 50. letech a abych se za ni angažoval.  Dnes jistě úspěšná notářka nelituje, že musela z justice odejít. Ale boží mlýny semlely toho nejhoršího. Vyšetřovatele StB mjr. Kváše. StB měla v Hradci jednu výslechovou místnost ve sklepě a cesta do ní byla jako jízda strašidelným zámkem na pouti.  V podobném prostoru sklepa  pod  trubkami a rourami všemožných instalací, byly cely smrti na Pankráci, ve kterých strávili poslední noc JUDr. Milada Horáková a její druzi. Také svědci sestupující do hradeckého podzemí StB se trochu báli. Krátce po převratu se  změnily role. Mjr. BIS František Stárek svědčil v procesu proti obviněnému Kvášovi, který byl  souzen pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele. Ještě než byl pravomocně odsouzen, zemřel na těžkou nemoc. Jiný případ skončil komicky. Byl to případ Renaty Pánové, mladé disidentky, která si do prvomájového průvodu v r. 1989 přinesla transparent: „Propusťte politické vězně“. Hned po průvodu se jím stala také. Odvolací řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích konané již po 17.11.1989 bylo zastaveno pro „nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti“ jednání obžalované. U soudu prvního stupně předtím byla ale odsouzena; to ještě stupeň společenské nebezpečnosti byl vysoký. A ta legrace ? Když po jednání u Krajského soudu se na WC u žlábku vedle mne postavil  onen soudce  a pravil: „Pane Bože, ještě že jste v Praze udělali tu revoluci, jinak jsem ji musel odsoudit“

No a pak už to frčelo. Před Okresním soudem v Táboře s Jiřím Jelínkem, rozšiřovatelem letáků zvoucích na shromáždění 21. srpna  1989  v Táboře, socialistická zákonnost mu nadělila dne 9.11. 1989 jeden rok nepodmíněně, Jana Tunklová narušovala veřejný pořádek svojí účastí na nepovoleném shromáždění dne 21. srpna ve Spálené ulici, ale soud se spokojil jen s peněžitou pokutou. Jenže tresty už nebyly vykonány, pokuty nebyly zaplaceny, socialistická zákonnost natahovala bačkory. A její vykonavatelé ? Abych nebyl osobní, ocituji jednoho z výše odsouzených – Petra Pospíchala, který v nedávno vydané knížce o historii VONSu  napsal, že rozsudek NS ČR nad farářem Šimsou mu připomněl, kolik soudců, kteří soudili jejich případy, ještě soudí. Dodejme, že dnes už hodně vysoko.Jak nevzpomenout vrchního z filmu „Kurva hoši Guten Tag“ – „je jiná doba, jiná doba“ ! Ano, přišla jiná doba, jen někteří soudci zůstali.