Pyrrhova obhajoba

Sleduji justici jako praktik – advokát  a  píši  o  ní. Napsal  jsem již téměř sto „Příběhů české justice“.

Ve kterých na kauzách svých klientů  vyprávím, co se všechno  v ní dá  zažít a jak se v ní spravedlnost potkává s nespravedlností, absurdity s normalitou a legrace nad některými rozsudky se smutkem z některých z nich. Do justice zahrnuji  i státní zastupitelství , policii  a všechny orgány,  které v ČR hledají spravedlnost. Píši i o naději, že to bude lepší a o zklamání, že máme  mnohdy  právní  stát spíše jen jako…

Každý svůj příběh uvozuji větou Ondřeje Neffa z roku 2002 : „ Pokud se bavím nebo mejlíkuji  s lidmi  o  právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost  zvanou „ rovná právní spravedlnost´“ v České republice.

I  když  knihu těchto příběhů jsem nazval „Sorry, jako česká justice“ (Andrej Babiš jistě promine), moje příběhy o české justici nejsou jen lkaním nad ní, ale vyjadřují i naději, že se v odhadu její budoucnosti Ondřej Neff mýlí.

Nyní však tuto naději téměř zničil premiér této země svým, dnes již legendárním, výrokem: „Žijeme v zemi,  kde si můžete objednat trestní stíhání a dostat pravděpodobně někoho do vězení“.

Abychom si zbytek naděje uchovali, pokusme se výrok Andreje Babiše obrátit v žert. Stačí, když si vezmeme knižku Arthura Blocha „Murphyho zákon a právníci“. A z ní můžeme vybírat citáty jak pro obviněného Andreje Babiše, pro jeho žalobce i obhájce. Státní zástupce může svoji obžalobu obrácen k obviněnému  začít  Newmanovým pravidlem : „Zločin se nevyplácí…aspoň ne tak jako politika“. A jeho obhájce může podle Murphyho  kontrovat napadením celého důkazního řízení: 

                                                                                 1.Rekonstrukce nejsou konstruktivní

                                                                                 2.Znalecké  posudky vycházejí z neznalosti věci

                                                                                 3.Nezvratné  důkazy jsou zcela zvrácené

Až soud nad Andrejem Babišem  a spol. posoudí  Storryho zásadu obvinění ze zločinu:

 „Míra  provinění  je přitom přímo úměrná tvrdošíjnosti zapírání.“

                                                                                     II.

             Advokacie, zejména obhajoba v trestních věcech, je pro mnoho lidí nepochopitelná. Copak je možno obhajovat zločince nebo  vrahy?  Mnozí  si myslí, že obhájce obhajuje čin klienta, že je správné, že jeho mandant kradl, loupil nebo vraždil. Nevědí, že obhájce obhajuje základní principy trestního práva. Presumpci neviny a právo na obhajobu. Tam, kde tyto principy přestanou platit, končí právní stát a po něm brzo i demokracie.

             Arthur Bloch  v  úvodu  své knihy líčí humornou, ale výstižnou historku jednoho obhájce: Jeden jeho klient, vyhlášený recidivista,  byl obžalovaný z brutální vraždy. Při první návštěvě se  ho  klient  začal  vyptávat, zda věří, že onen zločin skutečně spáchal. Obhájce  mu

odpověděl, že na tom vůbec nezáleží: „Mou starostí je, abyste z toho vyvázl, jak nejlépe to půjde – buď vás z toho úplně vysekám, nebo se pokusím o co nejnižší sazbu.“  „To chcete říci, že byste mě obhajoval, i kdybyste si myslel, že jsem to udělal?“ „Jistěže.“ „Je to možný?“, nevycházel klient z údivu. „To já bych teda nemoh.“

 Nejtěžší pro obhájce je obhajovat  neobhajitelné, tedy dodržet výše uvedený princip trestního procesu i v případech, kdy dodržování tohoto principu se zdá absurdní a směšné.

Platí to podle Murphyho v případě druhého Soddyho zákona: „Zákonitě musí jednou nastat ta nejhorší možná situace.“  Co může obhájce říci na obhajobu  sedmkráte trestaného recidivisty? Snad, aby byl soud shovívavý a přihlédl k  polehčujícím  okolnostem,  k přiznání obžalovaného a jeho lítosti  a  aby soud zvážil, že i sedmkráte trestaný  se může po osmé napravit. Zde je třeba uplatnit  Clarkův zákon: „Neexistuje nesmyslné tvrzení, které by nebylo možné vážně vyslovit“. Jako v případě jednoho mého klienta, který vyloupil celkem šedesát čtyři bytů, a kterému jsem doporučil, aby se maximálně kál, projevil hlubokou lítost, slíbil, že to již nikdy neudělá a aby jeho chování tomu odpovídalo; několik vzlyků, že by neškodilo. Klient mě poslechl, byl velice lítostivý,  mě samotného  jeho vystoupení dojalo. Když soud vynesl trest, několik let nepodmíněně, tak klient povstal a rozhořčeně prohlásil: „Tak já jsem se ke všemu přiznal, projevil lítost a vy mě dáte čtyři roky, jako… jako nějakému zloději.“ Pro takové beznadějné případy jsem si nakonec vymyslel univerzální závěrečnou řeč: „Vážený senáte, vážený pane předsedo, nedávno jsem četl knihu (před třiceti lety – pozn.autora) „Advokát Darrow obhajuje“ a chtěl bych z ní na závěr své obhajoby říci: „Nenávidím hřích, nikoli hříšníka“.

Je to praktická aplikace Parkerova  zákona užitečných výroků: “Pravdivost tvrzení je zcela nezávislá na jeho  věrohodnosti  a  naopak.“

Na místě je také pohotovost obhájce. Jeden kolega obhajoval u jistého venkovského soudu jednoho cikána jménem Lato, který byl obviněn z rozkrádání socialistického majetku  a  skutkovou  podstatu  tohoto trestného  činu  měl naplnit tím, že nechal svého koníka pást na družstevním lánu. Normálně by se mohlo jednat o přestupek, ale  protože  Lato byl již několikráte trestán, tak podle tehdejší socialistické judikatury se takový přestupek recidivisty posuzoval jako trestný čin. Případ projednával soudce, který se řídil vlastní zásadou, čím delší závěrečná řeč obhájce, tím  vyšší  trest. Obhájce byl však pohotový a jeho závěrečná řeč byla opravdu krátká: „Vážený pane předsedo, tak malý koník a tak velký hlad a vy se divíte, že Lato krad.“ A Lato  byl  zproštěn  obžaloby.

                                                                     III.

Těžkou úlohu má obhájce v totalitním režimu v politických procesech. Zažil jsem to sám. Obhájce  musí  obhajovat nejen klienta, ale i sebe, že takového protistátního elementa vůbec obhajuje. Musí  stále  zůstat  socialistickým  obhájcem, aby nedopadl  jako  JUDr. Jiří  Šlitr  v  roli  obhájce  ve  filmu „Zločin v šantánu“, kdy spolu s klientem skončil na popravišti. V praxi to znamená, že se nemůže s klientem solidarizovat, byť  ho svrbí jazyk. Bylo to bruslení na hraně, které  se od povinných piruet měnilo podle uvolňování režimu ve volnou jízdu. Tu nejvolnější  jsem  měl v únoru 1989, kdy  jsem mohl při závěrečné řeči v dalším procesu s VOKNEM  u  Okresního soudu v Ústí nad Orlicí  ocitovat  v závěrečné řeči slova z projevu poslance Nejvyššího sovětu SSSR akademika Andreje Sacharova, slavného sovětského disidenta,  o svobodě, demokracii a lidských právech.  Když i socialistický obhájce mohl  říkat co si myslel a dokonce opřen  o Sovětský svaz, známou záštitu míru a socialismu, a tehdy  již  i demokracie, byl konec komunismu u nás za dveřmi. Jenže  říkat si  mohl, co chtěl  ale také soud  mohl  u nás ještě soudit, jak chtěl. Franta Stárek dostal 2,5 roku na tvrdo, jeho družka Iva Vojtková dostala jeden rok podmíněně. Ovšem ta pravá socialistická a dodejme, tehdy již i  nesovětská zákonnost vypukla, když se věci po odvolání  ujal známý  sekerník Krajského soudu v Hradci Králové  JUDr. Miloslav Špryňar.  Zatímco obhájce mluvil o skutečné demokratizační koze, tak soud  jen  o socialistickém voze.

                                                                              IV.

Ať  již  šlo  o  léta padesátá, nebo o druhou polovinu  let osmdesátých, základem těchto obhajob  byla  odvaha obhájce a to již  kvůli  převzetí takové obhajoby. Abych nemusel psát o sobě, dodávám, že ještě v těchto   letech jich u nás bylo tak šest nebo sedm, kteří tu odvahu měli. Obhajovat  na  zproštění s rizikem vyhození z advokacie nebo i ztráty svobody. I to jsem zažil, ale o tom jindy.

Současná aféra kolem shora uvedeného výroku Andreje Babiše mě přivedla až k publikaci „Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice – Horáková a společníci“. Vždyť i v tomto procesu z roku 1950  byl jedním z obžalovaných advokát JUDr. Jiří Křížek, obžalovaný mimo jiné „z touhy po bezpracném zisku ze zastupování cizích vyslanectví, pro obhajoby kolaborantů  řad  bývalé  šlechty a buržoasních zájmů svých kapitalistických klientů, např. v restitučních řízeních“. Měl štěstí, nedostal trest smrti jako jeho  kolega  JUDr. Jiří Šlitr, ale „jen“ trest těžkého žaláře v délce  22 let. V jeho případě, tak jako i u ostatních spoluodsouzených  se plně naplnil  Dennistonův zákon: „Být slušný je už samo o sobě trestem“.

Právní  bruslení kolem  vlastní  svobody a svobody (nebo nízkého trestu) klienta, je hezky vidět  na  závěrečné řeči  JUDr.Vízka v tomto procesu,  obhájce pak popraveného Záviše Kalandry:  „ V jeho případě je skutkový základ  pro posouzení jeho viny naprosto jasný, a to až do nejmenších podrobností. Kalandra  učinil totiž  tak podrobné doznání, že není sebemenších rozporů mezi jeho výpovědí a výpovědí kteréhokoliv z obžalovaných nebo ze svědků. Odvolávám se právě na tuto přesnost jeho výpovědi a prosím, abyste mu uvěřili i v těch částech, kde jeho slova svědčí i pro něj samotného…Kvalifikace právní je jasná a nebudu proto o ní vůbec mluvit Pan státní zástupce navrhuje pro obžalovaného Kalandru trest  absolutní. Nechť státní soud posoudí, je-li správné, aby Záviši Kalandrovi byla dána příležitost k nápravě. Víme z několika minulých případů, že celá řada těžkých provinilců již našla lepší cestu a snaží se svojí prací aspoň částečně odčinit svoji vinu. Já věřím, že by tomu tak bylo i u obžalovaného Záviše Kalandry.“ Jistě, dnes se nám může zdát taková obhajoba jako zbabělá a jako porušení všech povinností obhájce. Ale srovnejme ji s obhajobami  v „Procesu s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“o dva roky později.  V něm obhájci prohlašovali, že vina jejich klientů je tak těžká, že nemohou nic říci na obhajobu svých klientů a připojují se  k  návrhu státního zástupce na uložení nejtěžšího trestu. To bylo snad nejtěžší ponížení advokacie vůbec.

                                                                             V.

Zajímavou obhajobu, byť ne před soudem, pronesla bývalá ministryně spravedlnosti, profesorka Helena Válková. Prohlásila, že souhlasí s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, který na adresu shora uvedeného výroku Andreje Babiše řekl:“ Je smutné, že politici tímto způsobem podrývají důvěryhodnost justice, která nemá nejmenší možnost se bránit, a zároveň zpochybňují důvěru ve spravedlnost jakožto jednu ze základních hodnot, na kterých je naše společnost vystavěna.“ Ale zároveň  opakovala, že má pro chování Andreje Babiše pochopení: „Trestní právo počítá s tím, že člověk, který je obviněný, může při své obhajobě dělat cokoliv, i  lhát.“ U Babiše, osoby trestně stíhané kvůli dotačnímu podvodu, prý takové jednání chápe. U premiéra je pak považuje za nepřijatelné. Ona ale prý posuzuje chování Andreje Babiše jako obviněného člověka, jenž je nervově rozhozený a v rámci své obhajoby je připraven udělat cokoliv. Toto rozdvojení osoby obžalovaného je zajímavé. Ani ne tak pro trestní řízení, jako pro celou Českou republiku, která se tak stává schizofrenním státem. Tímto obrovským konfliktem zájmů vrcholí prozatím všechny dosavadní konflikty zájmů Babiše jako  podnikatele a jako politika. Jak napsala Lenka Zlámalová v magazínu ECHO (číslo 4/2018): „ Zájmy trestně stíhaného občana Babiše jsou v přímém rozporu se zájmy České republiky, hlavně co se týče důvěry v právní stát, který by měl každý premiér ctít a hájit. Andrej Babiš při své obhajobě bourá důvěru v právní stát.“ Dodejme, ex ministryně spravedlnosti spolu s ním. Kdyby paní profesorka Válková  svá  slova pronesla jako advokátka v postavení obhájce, bylo by to v pořádku. Svojí profesorskou obhajobou však prokázala malou odvahu – i když chápu, že sedět na dvou židlích není jednoduché, na právní a na politické  jako poslankyně za  ANO. Tato její obhajoba vstoupí nejen do právních, ale i politický dějin jako Pyrrhova obhajoba.

Na výrok Andreje Babiše reagovala celá česká vysoká právní obec. Daniela Zemanová, prezidentka Soudcovské unie ČR, Pavel Šámal, předseda Nejvyššího soudu, Kateřina Šimáčková, soudkyně Ústavního soudu, Jan Kysela, expert na ústavní právo, Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu a další. Samozřejmě negativně.

A co ministr spravedlnosti? Ten je kouzelný, nejen pro svoji nevinnost, ale i pro své žonglování se svými funkcemi ministra, politika za ANO a právem. Jde prý o bouři ve sklenici vody. Namísto citace některého Murphyho zákona, přidejme do jeho knížky jeden z dřívějších výroků pana ministra: „Aby spravedlnost mohla fungovat, měl by ministr být němý a tupý.“ Měl by? Myslím, že je.