Esence Kafky

Velký pátek. Je neuvěřitelné, co se všechno dá stihnout za dopoledne Velkého pátku.  Celá historie mého dosavadního života. 

Hned ráno jsem zapnul kanál War, spíše ze zvyku, protože tento kanál se do velikonoc opravdu nehodí. Dávali dokument o Korejské válce. Pamatuji se na ni, začala v roce 1950, kdy mi byly čtyři roky. Bylo to první vojenské střetnutí demokracií s mezinárodním komunismem.

Po dokumentu jsem vzal do ruky novou, poutavou a zajímavou knihu, kterou jsem si  koupil  včera na Zelený čtvrtek. Kdo ji nemá, ať si pro ni běží. Gene Deitch, americký animátor dětských filmů žijící od roku 1959 v Praze  se zpovídá ze svého života s českou manželkou a z lásky k Praze. Ta dala i název jeho knize, která se jmenuje přesně tak. „Z lásky k Praze“. Jen ten kdo pamatuje léta padesátá a hlubokou dobu přednormalizační, normalizaci nevyjímaje, může ocenit, jak přesné a zároveń i milé jsou  Deitchovy vzpomínky. Pohled  Američana chráněného americkým pasem, který se i při této ochraně stal jedním z nás a prožíval s námi  drobné i větší maléry, vyrovnával se s komunistickými absurditami a ústrky a při tom všem neztrácel humor, který nacházíme na každé stránce jeho knihy. Jejím prolistováním jsem se dostal  až do  současnosti a to jsem si ještě přitom stačil střihnout dokument o politických procesech v 50. letech. Ty semlely i mého otce, na kterého jsem  v  dětství  čekal deset let. Abych se však vrátil k prehistorii toho komunistického panoptika, vzal jsem do ruky ještě jednu knihu. O ni za chvíli.  Když píšu o komunismu jako o vězení a jako o panoptiku- našel jsem právě v Deitchově knize pasáž, která až neuvěřitelně popisuje to, co on sám o této době píše jako o esenci Kafky. Esenci, která se vešla do jedné pražské ulice. „Jednou za rok jsem si musel nechat obnovit povolení k pobytu a každého půl roku - po sovětské invazi 1968 každé tři měsíce - bylo třeba znovu žádat o neomezené cestovní vizum. Sehnat podpis šéfa československého Filmexportu na  žádost o  vizum problém nebyl, horší bylo, jak vizum fyzicky převzít na záhadné adrese v Bartolomějské ulici, tradičním ústředí tajné politické policie StB. Jednou tam  ve stařičkém  sklepení věznili  Václava Havla, nedaleko je známá hospoda Konvikt. Tak trochu nepatřičně  v  této odpudivé atmosféře Bartolomějské působila přítomnost loutkového studia Jiřího Trnky v prostorách tanečního sálu, kde kdysi koncertoval i Beethoven.“ Je až neuvěřitelné, co se všechno vešlo do jedné ulice na Starém městě. Tajná komunistická policie, světoznámý Václav Havel, kouzelný český animovaný film, proslulá hospoda se slavným českým pivem a světový hudební genius. Mohl bych neuvěřitelnou pitoresknost této ulice ještě rozšířit o vlastní prožitky z ní, ale to by bylo příliš osobní a tak skončím verši Karla Kryla parafrázujícími Jiřího Wolkera: „Utichly ulice, usnuly hvězdy kolem měsíce a z města celého v pozdní ty hodiny, nezavřel očí svých dům jediný – Bartolomějská 4.“ A ta druhá kniha? Také  moc zajímavá. Prehistorii komunistické esence, či spíše bolševické, popisuje anglická historička Catherine Merridaleová ve své knize: „Lenin ve vlaku“ . O cestě  Lenina spolu s 36 spolucestujícími bolševickými „turisty“, cestu vedoucí ze Švýcarska přes Německo a Švédsko do Petrohradu, cestu zaplacenou německým ministerstvem zahraničí s cílem vyvolat pomocí bolševické delegace v Rusku revoluci a vyřadit tak Rusko z první světové války. Pohrajeme-li  si  se zeměpisem  a  aktualizujeme si jej, pak tato cesta končila nejen v Petrohradě, ale až na StB v Bartolomějské ulici. A jestliže si jen trochu se zeměpisem zakouzlíme, pak dokonce dnes na Hradě, prastarém sídle českých králů.

Konečně jsem stihl prolistovat ještě poslední knihu ze čtvrteční várky. Knihu nejaktuálnější a nejsmutnější, pokud se člověk legrací na Hradě nebude zabývat. Jmenuje se „Proč“ a je to sbírka komentářů a esejů  českých novinářů, publicistů a historiků k našim prezidentským volbám. Kam až tedy dojel vlak  ze Švýcarska? Jeho  dnešními pasažéry jsou Miloš Zeman, Andrej Babiš, Tomio Okamura  a nezničitelní čeští komunisté. Jiří Přibáň, právník a profesor z  Cardiffu na University of Wales soudí, že „v dnešní české politice nenajdeme jiného politika, který by se tak důsledně řídil myšlenkami  z  Machiavelliho „Vladaře“ a bravurně zvládl politické dovednosti od rétorické přesvědčivosti přes sílu charismatu až po lstivost a schopnost měnit přátele i nepřátele, tak jak to činí  Miloš Zeman“. Soudí dále, že„hlavní politická otázka v rozpadajícím se českém parlamentním režimu tak dnes spočívá v tom, do jaké míry vyjde populistické hnutí ANO vstříc extremistickým požadavkům SPD, KSČM a Hradu. Stupňování výpadů na adresu veřejnoprávních médií, policie nebo soudů, přitom ukazuje, že i nás v nejbližší budoucnosti čeká zásadní zápas o charakter politického ústavního režimu“.

Vlak tedy pomalu dojíždí. Bude lepší, když vyjede z kolejí  nebo  dojede? Jedno i druhé moc nadějí nedává.