Můj strýc Stanislav Hulík byl fotoreportérem a zemřel tragicky v mých osmi letech, dříve než jsem začal sám fotografovat.
Když jsem se jako malý kluk prohraboval ve spoustě jeho fotografií, které po sobě, zanechal, byl to vždy zážitek. Filmové herečky, fotografie z pohřbů prezidenta T.G.M. a Edvarda Beneše, fotografie ze sportovních utkání a fotografie mnoho jiných lidí, o kterých jsem se později dozvídal jako o prezidentovi Emilu Háchovi, o čsl. generálech , o fotbalistech Josefu Bicanovi a Františku Pláničkovi a nejraději jsem měl fotografie Vlasty Buriana a Jana Wericha, které jsem znal z kina. Jedna mě trochu strašila. Byl na ní muž na malém dřevěném lešení se svěšenou hlavou od které vedl nahoru provaz k nějaké skobě na vysokém prknu. Byla to první fotografie mrtvého, kterou jsem viděl. Když už jsem chodil do školy, tak mi rodiče řekli, že to byl hrozně zlý pán, který ublížil mnoha lidem, takže jej popravili. Jmenoval se K. H. Frank, zvaný kat čsl. národa. Babička později tu fotografii zničila, protože ji strašila ještě více než mně. Tehdy jsem netušil, za jakých okolností se s některými strejdou vyfotografovanými lidmi sejdu a jakou roli v mém životě sehrají i někteří popravení. Těch bylo v jedné škatuli několik desítek. Skoro více než usmívajících se hereček. Abych dlouho nenapínal, s jednou z těch nejslavnějších osob, jsem se jako advokát setkal, když mě jednou jeden klient přivedl do bytu Josefa Bicana, legendárního fotbalisty a já mu mohl pogratulovat k vysokým narozeninám. Myslel jsem tehdy na to, co by tomu řekl děda, který mi o něm vždy vyprávěl jako o Bohovi. Byli jsme s klientem tak rozechvěni, že jsme na zadním sedadle taxíku nechali celé plato chlebíčků, které odjely bez nás. Bican, tehdy měl již hodně přes osmdesát, mi ukazoval dopis od Adolfa Hitlera, který ho pozval hrát do Německa. Samozřejmě to odmítl, stejně tak jako odmítal pochlebování komunistů, kteří se jej snažili získat do své strany. Setkal jsem se jako dospělý potom i s Adinou Mandlovou, Ljubou Hermanovou, Janem Werichem a některými dalšími personami. Ale to nejbizarnější bylo „setkání“ v pankrácké věznici s věcmi a oprátkami řady popravených. Tehdy jsem si vzpomněl na vždy první otázku studentů středních škol, kterým jsem v minulém režimu přednášel o trestné činnosti mladistvých – co se stane, když se při popravě přetrhne oprátka a odsouzený zůstane naživu? Byli přesvědčeni, že se poprava nesmí opakovat. Bohužel jsem tehdy neměl žádnou pankráckou oprátku, abych je přesvědčil, že se taková oprátka přetrhnout nemůže, aspoň na pankráckém popravišti se to nikdy nestalo.
V roce 1991 jsem přerušil advokacii, abych dočasně stanul ve vedení SNV, (Sboru nápravné výchovy). V porevoluční době jsem to jako syn politického vězně považoval za svoji povinnost, zejména poté, co jsem vězeňství začal poznávat v padesátých letech jako dítě při návštěvách vězněného otce, později v době normalizace jako advokát a po převratu bylo mým úkolem s některými přáteli, bývalými klienty – disidenty, vězeňství humanizovat a „přivést“ jej do Evropy. O tom všem jindy. Když jsem prolézal pankráckou věznici a její zákoutí a hledal smutná a historická místa – cely vězněného Julia Fučíka, generála Mašína, K. H. Franka a dalších vězněných VIP, napadlo mě, kde a jak se popravovalo za komunistů. Popravy z 50. let byly zadokumentovány ještě před mým příchodem, za mé éry jsme našli v zemi zbytek trámu ze šibenice, na které zemřela JUDr. Milada Horáková; politické popravy včetně Rudolfa Slánského a jeho komunistických druhů byly prováděny v zadním traktu věznice za nemocnicí, ale kde se popravovalo v době normalizace? Jako obhájce jsem o řadě poprav věděl, vždyť na Pankráci byli popraveni i někteří moji klienti. Ale kde? Byla to detektivka, ti kdo věděli, nechtěli mluvit. A kdo je popravoval? Kde je kat? Kdo byl katem? Historie čsl. vězeňství zná všechny katy –až do roku 1948, od kata Mydláře až po Josefa Nenáhla, zná i katy nacistické, z nichž většina byla rovněž popravena na Pankráci. Ale jak to bylo s těmi normalizačními? Nakonec jsem zjistil, že žádný profesionální kat nebyl. Byli jen kati příležitostní, příslušníci SNV, kteří popravu vykonávali jako mimořádný úkol a za mimořádnou odměnu.
Největším šokem pro mne však bylo, když jsem objevil popraviště. Bylo to pravé socialistické popraviště! Ve sklepní místnosti s mokvajícími stěnami stál rozviklaný stůl a v koutě otlučená plechová skříň. V ní byla rezavá trubka a špinavá oprátka se stopami krve. Místnost sousedila se dvěma menšími, spíše komorami než místnostmi, bez dveří. V jedné bylo malé propadlo s plechovým krytem, od kterého vedlo do druhé komory táhlo s pákou. Do otvoru nad propadlem se zasadila ona trubka, na ni se pověsila oprátka, na plechový kryt se postavil odsouzenec, navlékla se mu oprátka a vedle se zatáhlo za páku, aby se otevřelo propadlo. Snad nikde jinde, snad žádný chátrající kostel nebo jiná ruina z bývalého výstavného zámku, nezosobňovaly socialismus tak, jako toto socialistické popraviště. Poslední poprava se na něm konala 2. února 1989, kdy byl popraven pětinásobný vrah. Nikdo ale nebyl ochoten poskytovat nějaké informace, dozvěděl jsem jen něco o hrůzné popravě Olgy Hepnarové, která zde bojovala o život se třemi příslušníky SNV. O ní jsem věděl již mnohé předtím, obhajoval ji totiž kolega JUDr. Topič, současně také znalec z oboru psychologie, který se svojí klientkou měl nahrané hodiny rozhovorů. Snad jeho obhajoba neměla nic společného s jeho dobrovolnou smrtí krátce po její popravě, kdy zvolil stejný způsob smrti, jakým zemřela i jeho klientka.
V této sklepní prostoře jsem si připomněl i svoji nejdramatičtější obhajobu - několikanásobného vraha Hrnčiříka. Když jej vyslýchali připoutaného k židli, ukázal mu vyšetřovatel velkou zvětšeninu daktyloskopické stopy - kterou zanechal, když se mu na zápěstí rozepnula rukavice a malý kousek dlaně stačil obtisknout usvědčující důkaz. Přitom mu řekl: : „Tak pane Hrnčiříku začíná se nad vámi houpat provaz“ a ten mu odpověděl: „Vy svině bolševický budete viset dříve než já“. Pointa této mé obhajoby přišla až při projednávání jeho odvolání u Nejvyššího soudu. Na začátku jednání totiž vzal své (mnou vypracované) odvolání zpět. Předseda senátu na mne s překvapením pohlédl, protože se tím pro mne vytvořila neřešitelná situace. Obhájce totiž nikdy nesmí přitížit svému klientovi a na druhé straně je povinen se řídit jeho pokyny. Oba tyto principy nyní stály proti sobě. Jeden vylučoval druhý. Nikdy jsem se do té doby neocitl u soudu v tak obtížné situaci. „Pane předsedo, jsem povinen uposlechnout příkaz klienta a nesmím mu přitížit. Považuji druhou zásadu za důležitější a navrhuji, aby Váš senát odvolání mého klienta projednal.“ Projednal a odvolání zamítl. A Hrnčiřík pak zemřel na socialistickém popravišti a jeho proroctví se nikdy nenaplnilo. Pankrácká věznice je bludiště. Chodby na vše strany, křižovatky chodeb a dlouho mi trvalo, než jsem se v ní zorientoval. Byla i bludištěm historie. Ale moje pátrání přineslo několik úspěchů. Největším úspěchem byl objev truhly plné oprátek s visačkami jmen popravených kolaborantů, udavačů a gestapáků po roce 1945. Ta truhla měla zajímavou historii. Teprve nyní jsem se o ní dozvěděl další podrobnosti z knihy „Kolaboranti a váleční zločinci na pražském popravišti“ od Ivo Pejčocha. O pražském katu Františku Nenáhlovi jsem věděl mnohé již předtím. Byl to opilec, který se dostavoval k popravám opožděně a pod vlivem alkoholu; již v mládí byl stíhán a odsouzen za krádež, násilné smilstvo, opilství a jeho reputaci vylepšila jen rvačka s několika příslušníky wehrmachtu za okupace, kvůli které prošel několika německým věznicemi a nakonec koncentračním táborem Sachsenhausen. V roce 1946 se stal příslušníkem SNB a nakonec i výhradním popravčím na Pankráci. Přivydělával si tím, že v hospodách prodával oprátky popravených. Jak píše Ivo Pejčoch, když se to ministerstvo spravedlnosti dozvědělo, tak nařídilo, že se oprátky musí uchovávat. A archivem se stala ona truhla. První takovou archivovanou oprátkou měla být oprátka, na které skončil svůj život Kurt Daluege, nástupce Reinharda Heydricha ve funkci protektora. Nenáhlo ji nechtěl vydat řediteli věznice a nad mrtvolou říšského exprotektora se o ni doslova porvali. Tuto oprátku jsme v truhle našli, stejně tak oprátky Haralda Wiesmanna, šéfa kladenského gestapa popraveného za Lidice, gestapáka Paula Soppa, velitele pankrácké věznice, který mezi jinými zmlátil raněného generála Mašína poté co ho postřeleného přinesli gestapáci na nosítkách do věznice, Karla Čurdy, zrádce parašutistů z Anglie, Augustina Přeučila, pilota RAF a agenta Gestapa, který přelétl do okupovaného Holandska se stíhačkou Hurricane Mk 1, kterou pro Němce ukradl, Igora Moravce, syna kolaborantského ministra Emanuela Moravce, gestapáků z Pečkárny, kolaborantských aktivistických novinářů a řady jiných osob popravených podle retribučních dekretů. Tato truhla mi pomohla udělat nejtěžší zkoušku na FF UK, kterou je zkouška z historiografie – předmětu o tom, co kdo o historii napsal. Pomohla mi k tomu i první retribuční poprava (již začátkem září 1945) – německého historika Josefa Pfitznera, profesora dějin východní Evropy na německé universitě v Praze. Byl zajímavou postavou, ve sporech českých historiků s německými, se několikráte postavil na stranu historiků českých, např. ve sporu s německým historikem Bertoldem Bretholzem o původu Němců v českých zemích, který tvrdil, že Němci nepřišli do českých zemí na pozvání jejich panovníků jako kolonisté, ale že zde byli dříve než Slované jako potomci germánských kmenů Markomanů a Kvádů. Na toto téma zazněla první otázka pana profesora, zda-li znám jméno německého historika stojícího často na straně českých historiků. Vím, odpověděl jsem, svoji dobrou minulost si ale Dr. Pfitzner pokazil jako nacistický zástupce pražského primátora JUDr. Otakara Klapky, kterého Němci poslali právě z iniciativy jeho náměstka do koncentračního tábora. Nejen zato šel na šibenici ale i proto, že 17. listopadu 1939 zorganizoval prostřednictvím městských autobusů odvoz zatčených studentů do Ruzyně. A víte pane profesore, začal jsem jej zkoušet já, jak to bylo s jeho popravou? „Nevím“, odpověděl pan profesor překvapeně. Pověděl jsem mu o Nenáhlovi a jak se „vyznamenal“ při popravě Dr. Pfitznera. Když mu Nenáhlo položil oprátku za krk, odsouzený zvolal: „Ich sterbe für Grossdeutschland“(umírám za Velkoněmecko) a Nenáhlo mu dal facku. Protože se poprava konala na přeplněném Pankráckém náměstí, vyvolalo to u mnoha lidí pohoršení. Z obavy o další možné excesy, byla poprava Dr. Pfitznera poslední veřejnou popravou v Českých zemích a další popravy až do zrušení trestu smrti se konaly za zdmi pankrácké věznice a jiných věznic. Pak jsem vyprávěl panu profesorovi o truhle s oprátkami a dalších pikantnostech a zatímco kolegové studenti jdoucí na zkoušku po mně se na chodbě třásli strachy, já jsem při zkoušce exceloval.
Úspěchem skončilo i moje další pátrání. Koncem 50. let byl můj vězněný otec v pankrácké věznici několik měsíců na jedné cele s generálem Rudolfem Toussaintem, posledním německým velitelem wehrmachtu v Praze, který dne 8. 5. 1945 podepsal s představiteli České národní rady kapitulaci německých vojsk. Protože otec mluvil plynně německy, dozvěděl se od něj, jak probíhalo jednání o kapitulaci a také o hanebné roli tribuna „Pražského jara“ Josefa Smrkovského a jeho snaze komunisovat zemi pomocí Rudé armády a zabránit osvobození Prahy americkou armádou. Na tohoto generála jsem si vzpomněl, když jsem prolézal věznici. Generál Toussaint byl totiž původním povoláním akademický malíř a na Pankráci také maloval. Dodejme, že tuto možnost dostal jako odměnu za podpis spolupráce s StB. Součástí této odměny bylo i jeho propuštění do B.R.D. v r. 1961, čímž se vyhnul dalšímu věznění v důsledku svého doživotního trestu. Tento trest mu byl uložen z titulu jeho odpovědnosti za vraždy civilistů německými vojáky v Pražském povstání. Obrazy se našly, většina ve věznici Plzeň Bory, ve které byl umístěn před svým přemístěním na Pankrác.
Moje, byť krátká kariéra bachaře, byla zajímavou kapitolou mého života, tím spíše pro moji druhou profesi jako historika. Kdo se chce dozvědět více o historii této věznice, může si přečíst knihu
„Z historie do přítomnosti pankrácké věznice“, mapující její 120-ti letou historii.
