Hned ráno jsem zapnul kanál War, spíše ze zvyku, protože tento kanál se do velikonoc opravdu nehodí. Dávali dokument o Korejské válce. Pamatuji se na ni, začala v roce 1950, kdy mi byly čtyři roky. Bylo to první vojenské střetnutí demokracií s mezinárodním komunismem.
Po dokumentu jsem vzal do ruky novou, poutavou a zajímavou knihu, kterou jsem si koupil včera na Zelený čtvrtek. Kdo ji nemá, ať si pro ni běží. Gene Deitch, americký animátor dětských filmů žijící od roku 1959 v Praze se zpovídá ze svého života s českou manželkou a z lásky k Praze. Ta dala i název jeho knize, která se jmenuje přesně tak. „Z lásky k Praze“. Jen ten kdo pamatuje léta padesátá a hlubokou dobu přednormalizační, normalizaci nevyjímaje, může ocenit, jak přesné a zároveń i milé jsou Deitchovy vzpomínky. Pohled Američana chráněného americkým pasem, který se i při této ochraně stal jedním z nás a prožíval s námi drobné i větší maléry, vyrovnával se s komunistickými absurditami a ústrky a při tom všem neztrácel humor, který nacházíme na každé stránce jeho knihy. Jejím prolistováním jsem se dostal až do současnosti a to jsem si ještě přitom stačil střihnout dokument o politických procesech v 50. letech. Ty semlely i mého otce, na kterého jsem v dětství čekal deset let. Abych se však vrátil k prehistorii toho komunistického panoptika, vzal jsem do ruky ještě jednu knihu. O ni za chvíli. Když píšu o komunismu jako o vězení a jako o panoptiku- našel jsem právě v Deitchově knize pasáž, která až neuvěřitelně popisuje to, co on sám o této době píše jako o esenci Kafky. Esenci, která se vešla do jedné pražské ulice. „Jednou za rok jsem si musel nechat obnovit povolení k pobytu a každého půl roku - po sovětské invazi 1968 každé tři měsíce - bylo třeba znovu žádat o neomezené cestovní vizum. Sehnat podpis šéfa československého Filmexportu na žádost o vizum problém nebyl, horší bylo, jak vizum fyzicky převzít na záhadné adrese v Bartolomějské ulici, tradičním ústředí tajné politické policie StB. Jednou tam ve stařičkém sklepení věznili Václava Havla, nedaleko je známá hospoda Konvikt. Tak trochu nepatřičně v této odpudivé atmosféře Bartolomějské působila přítomnost loutkového studia Jiřího Trnky v prostorách tanečního sálu, kde kdysi koncertoval i Beethoven.“ Je až neuvěřitelné, co se všechno vešlo do jedné ulice na Starém městě. Tajná komunistická policie, světoznámý Václav Havel, kouzelný český animovaný film, proslulá hospoda se slavným českým pivem a světový hudební genius. Mohl bych neuvěřitelnou pitoresknost této ulice ještě rozšířit o vlastní prožitky z ní, ale to by bylo příliš osobní a tak skončím verši Karla Kryla parafrázujícími Jiřího Wolkera: „Utichly ulice, usnuly hvězdy kolem měsíce a z města celého v pozdní ty hodiny, nezavřel očí svých dům jediný – Bartolomějská 4.“ A ta druhá kniha? Také moc zajímavá. Prehistorii komunistické esence, či spíše bolševické, popisuje anglická historička Catherine Merridaleová ve své knize: „Lenin ve vlaku“ . O cestě Lenina spolu s 36 spolucestujícími bolševickými „turisty“, cestu vedoucí ze Švýcarska přes Německo a Švédsko do Petrohradu, cestu zaplacenou německým ministerstvem zahraničí s cílem vyvolat pomocí bolševické delegace v Rusku revoluci a vyřadit tak Rusko z první světové války. Pohrajeme-li si se zeměpisem a aktualizujeme si jej, pak tato cesta končila nejen v Petrohradě, ale až na StB v Bartolomějské ulici. A jestliže si jen trochu se zeměpisem zakouzlíme, pak dokonce dnes na Hradě, prastarém sídle českých králů.
Konečně jsem stihl prolistovat ještě poslední knihu ze čtvrteční várky. Knihu nejaktuálnější a nejsmutnější, pokud se člověk legrací na Hradě nebude zabývat. Jmenuje se „Proč“ a je to sbírka komentářů a esejů českých novinářů, publicistů a historiků k našim prezidentským volbám. Kam až tedy dojel vlak ze Švýcarska? Jeho dnešními pasažéry jsou Miloš Zeman, Andrej Babiš, Tomio Okamura a nezničitelní čeští komunisté. Jiří Přibáň, právník a profesor z Cardiffu na University of Wales soudí, že „v dnešní české politice nenajdeme jiného politika, který by se tak důsledně řídil myšlenkami z Machiavelliho „Vladaře“ a bravurně zvládl politické dovednosti od rétorické přesvědčivosti přes sílu charismatu až po lstivost a schopnost měnit přátele i nepřátele, tak jak to činí Miloš Zeman“. Soudí dále, že„hlavní politická otázka v rozpadajícím se českém parlamentním režimu tak dnes spočívá v tom, do jaké míry vyjde populistické hnutí ANO vstříc extremistickým požadavkům SPD, KSČM a Hradu. Stupňování výpadů na adresu veřejnoprávních médií, policie nebo soudů, přitom ukazuje, že i nás v nejbližší budoucnosti čeká zásadní zápas o charakter politického ústavního režimu“.
Vlak tedy pomalu dojíždí. Bude lepší, když vyjede z kolejí nebo dojede? Jedno i druhé moc nadějí nedává.